Scaevola

Z počátku se zdálo, že se hraje poměrně chytrá variace na špiónské snímky se sympatickou hlavní hrdinkou, jenže v okamžiku, kdy si tato začala "vzpomínat" a bylo nutné celou zápletku vysvětlit, film se zadrhl a ničemu nepomohly ani přestřelené akční scénky jako vystřižené z bollywoodského muzikálu. Zábava se kamsi vytratila a nucené speciální efekty se nevyplatily. Nějak jsem M. Vaughnovi znovu nesedl na lep, proto mne trochu děsí, že potitulková scéna naznačila jeho úmysl vrátit se do fikčního světa.

Jeden ze snímků, který mi dlouho odolával, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen... Snad to bylo mým rozpoložením a snad tím, že nejde o indický film, nýbrž o americký film ze středověké Indie. Kouzelné exteriéry a propracované kostýmy se snoubí s atmosférickou hudbou, ale nečekejte exotická muzikálová čísla a šroubované úsměvy s patetickými výrazy. Příběh se uvážlivě sune od jedné dráždivé představy ke druhé, přičemž odhaluje přesně tolik, aby byl divák neustále v napětí, leč pořád je vidět přehršel, že by to v Bollywoodu neprošlo. A konečně zápletka sice lacině romantická, avšak protkaná těžko popsatelnou moudrostí (či západní interpretací východní moudrosti), že mne vzdor tklivému závěru vyznění pohladilo po duši. Mám jednoduše rád onen klasický závan Orientu, aniž bych musel dumat nad tím, nakolik jsme si v okouzlení původní skutečnosti přibarvili, natož abych se za takové pobláznění musel v nuceném post-koloniálním záchvatu stydět.

Tuhle recenzi přidávám po druhém zhlédnutí, jež od prvního dělí cca čtrnáct let. Za tu dobu (a ještě od doby vzniku tohoto kultovního počinu) se mnohé změnilo a pravděpodobně už u filmů zcela subjektivně hledám něco jinačího, nejsa vůbec schopen posoudit vliv díla na filmovou historii. A co tedy vidím: Perfektně zvládnutou výpravu, strašidelné kobky futuristické lodi, krvavý zrod příšery, která v Gigerově podivuhodné mysli odkazovala na porodní, mateřské a ještě všelijaké jiné komplexy, zrádnou umělou inteligenci i zoufalý boj a vtipné porušení odvěké hollywoodské poučky, že černoch umře první. Avšak vidím i přehršel nelogických rozhodnutí, rušivé kolísání tempa v závěru a zbytečné natahování zápletky, která jinak skončit nemohla, natož aby mělo smysl někomu fandit. Ve výsledku mi vychází průměrný počin, i když jsem si vědom, že všechna ta klišé vesmírného horroru, kterých je z dnešního pohledu plný, sám film pomáhal ustanovit.

Jednorozměrná zápletka stojí na protikladu hlavních dvou hrdinů - robotického "Sověta" a ukecaného Američana. Jenže kromě nich ve snímku nefunguje téměř nic. Akce je překotná a vynalézavost či drsnost nahrazuje krvavostí, vyšetřování funguje spíše na principu náhody, než že by se detektivové zamysleli, a padouch asi měl být cíleně k smíchu. Kromě zábavného ohlédnutí, kterak reaganovská kultura vnímala východní blok plný nemluvných svalovců, svolných ženštin v sauně a perfektně pochodujících vojáků, tak film nenabízí vůbec nic.

Brutálně živočišné a přitom nečekaně proti-sexuální. Ale jinak si pamatuji jen skvělé herecké výkony, příběh sám šel jaksi mimo mne.

Klasické, rozuměj poměrně přemýšlivé sci-fi je umně prokládáno akčními sekvencemi i niterným vztahem mezi otcem a dítětem a po technické stránce si není nač stěžovat. Zvláště ke konci sice scénář začne uhánět mílovými kroky kupředu, jako by se nuceně snažil dohnat dramaturgický záměr, ale na výsledku to nic závažnějšího nemění, takže hodnotím-li pouze filmovou stránku, jsem nadmíru spokojen a poněkud jsem si spravil chuť po poslední Duně. Jenže snímek pracuje ještě s něčím dalším, s jakýmsi post-vietnamským traumatem a nevyřčeným, nicméně o to fanatičtějším obdivem k východním kulturám, k buddhismu a dalším naukám doprovázeným sytě rudými praporci, až jsem si chvílemi říkal, nejde-li o čínskou propagandu. Závěrečné titulky nic takového nenaznačují, tak se mi to snad jen zdálo, ale právě proto netuším, proč měl G. Edwards takovou potřebu kulturního sebemrskačství?

Už dlouho jsem neměl z filmu tak dobrý pocit, jako po zhlédnutí téhle metatextové taškařice, pardon akčního filmu točícího se kolem únosu, tedy vlastně hlubokomyslného dramatu o dvou citlivých mužích. Jasně, že zápletka je na vodě, rodinné odbočky nudí a úvodní trapas nesnesitelně bolí, ale vždyť si to napsali úplně sami!

Už kvůli jménu hrdinky jsem si tohle samozřejmě nemohl nechat ujít. Zasloužená facka fanouškům šovinistického macho stylu barbara Conana - jako jsem já - důsledně převrací motivy i vizuál slavného snímku naruby, aby dala vyniknout post-postmoderní reinterpretaci. Změna pohlaví jako prohození znaménka alias meče jim raději necháme. Původní poetika sežvýkaná dávno před tím, než ji kdokoli může pochopit, co kdyby náhodou, že. A konečně úchylný cosi-jako-pes v roli vypravěče, protože přece neexistuje žádné tabu. Hrátky se smrtí sice udávají snímku rámec, ale nitro bohužel neobsahuje vůbec nic, jsouc pouhým prázdným plácáním a samoúčelným vizuálním onanováním. Ale jsem rád za renesanční reminiscenci, když už muži hrají ženy.

S. Stallone pokračuje v nastaveném stylu. Jeho outsider řeší nové životní problémy, ale tentokrát se dočkáme potřebné sportovní gradace. Jinak je však v zásadě vše stejné jako v prvním díle, včetně nelogického chování některých postav (žena probudivšší se z komatu!) i - z mého nesportovního pohledu - chatrné zápletky o odvetě. Ale jednu hvězdu samu o sobě si zaslouží motivační muzika, která mi i po několika dnech zní v uších!

Úplně chápu, že po většinu stopáže není vůbec nic vidět, ale musím se přiznat, že mne to mrzí. A (spoiler) také mne rozladilo, že nezbyly peníze na nějaké skutečné monstrum nebo šmejd z vesmíru, protože filozofská zápletka o tom, kdo představuje větší nestvůru, mi svou zapeklitostí úplně zkazila závěr film, a to o to víc, že se obě strany dopouštěly nesmyslného a nevyprovokovaného násilí. Ale jinak jde o atmosférickou, řemeslně zručnou vybíjenou z pravěku, což se jen tak nevidí, takže tvůrcům a jejich odvaze rozhodně tleskám.