lennyd

Mohl to být den jako každý jiný. Pracovní, nudný den. Tedy pokud považujete za nudu být stovky metrů pod mořskou hladinou, v hypermoderním těžebním zařízení. A pokud považujete za nudu, když se (něco) (pokazí), a celé zařízení se začne rozpadat. A zbude vás jen pár. A cesta ke svobodě vede hluboko po mořském dně. A kde vás honí něco, co má ke krásným barevným rybičkám hodně daleko ... Tyto filmy mám rád (když si je mohu vychutnat v teple obývacího pokoje, a když si v nejvypjatější chvíli mohu film zastavit, a zvýšený tep si trochu zklidnit). I tento zhruba do poloviny vypadal, že se zařadí k těm mým oblíbeným - sice si tvůrci trochu vypomohli, a místo vizuálních efektů použili všudepřítomnou tmu, pouze rušenou blikáním varovných světýlek. Pak se to ale nějak zvrtlo v - "půjdeme sem .. aha tady to nikam nevede .. půjdeme tam .. aha musíme jít jinam ...". Takže zajímavý začal být už jen konec, a to možná bylo tím, že Kristen Stewart a Jessica Henwick začaly pobíhat v miniaturních plavečkách..

Obyčejné odpoledne, jako tisíce před ním, a tisíce po něm. Obyčejní spolucestující v obyčejném vlaku jedou za svými povinnostmi, zábavami či prostě jen obyčejně někam jedou. Ale všechno to obyčejné rázem skončí, když vlak zastaví technická porucha, a při jejím odstraňování vlak prostě strojvůdci ujede. Prostě jen tak - cestující netuší proč náhle jedou zpět, a každý z nich v tom vidí něco jiného ... Žena se mi snaží více přiblížit českou kinematografii, což se jí s většími či menšími úspěchy - většinou nedaří. Ale mezi těmi všemi Hřebejkovinami, a dalšími tisíci filmy na jedno brdo s Langmajerem, Chýlkovou (nic proti nim, ale všeho moc škodí) se občas objeví docela zajímavá perla, která dokazuje, že i u nás může vzniknout něco jiného než romantické cajdáky. Tento film, který svým způsobem integruje hromadu skutečných událostí, leckdy až absurdním pohledem do mentality obyčejného českého člověka a parádním hereckým obsazení (Igor Chmela a Jana Plodková palec nahoru) se mi přesně trefil do aktuální nálady - a svým způsobem pomohl osvětlit i leccos, co se kolem dokola děje..

Norsko, země plná chladu, sněhu, a taky chladnokrevných charakterů. Ale taky plná hor, a tunelů, které skrze tyto hory vedou a usnadňují setkání se svými blízkými. Ale jen do okamžiku, než se v jednom z takových tunelů převrátí kamion vezoucí hořlaviny, a z tunelu se stane smrtonosná past pro všechny ... V první polovině filmu jsem uvažoval o maximálním hodnocení - skvělé záběry zasněžené přírody, sympatičtí (na norské poměry) herci, takové to ticho před bouří naznačující, že se velmi brzy začne něco dít. Brilantní. Jenže - pak se skutečně něco začalo dít, a celé se to zvrtlo. Jako že chápu, že v podobné situaci by se asi taky člověk nechoval úplně logicky, ale chodit furt sem a tam, chvilku se schovávat před kouřem v autobuse, a za chvíli zas courat po tunelu. Jít se schovat do úkrytu a pak zase zpátky - proboha proč. A když už se tam tak courám, nebylo by lepší se courat směrem k východu? Nebo zkusit sednout do jakéhokoliv vozítka, a zkusit vycouvat? Ne? Jsem rád, že jsem tento film viděl (minimálně první polovinu), ale znovu si jej už nepustím (a v autobuse jedoucím Norskými horami už vůbec ne)..

Petr Miller (Ondřej Vetchý), drsný úředník imigračního úřadu v Anglii, pro nějž jsou lidské osudy jen písmeny na formuláři, a rozhoduje o osudech lidí jediným úderem razítka se sám dostává do podobné situace, kdy se dozvídá, že jeho dávná přítelkyně měla těžkou autonehodu, a označila jej jako otce své osmileté dcery Emy. Ač se zpočátku Petr jakýmkoliv emocím brání, malá Ema si jej docela rychle získá, a Petr se rozhodne o její budoucnost bojovat s českými úřady - i za cenu, že si bude muset velmi rychle najít přítelkyni... Na jedné straně příjemná podívaná, kdy člověk může vypnout, a jen držet palce, aby to hlavním hrdinům všechno klaplo (přičemž je jasné, že v tomto typu filmu to prostě klapnout musí) - na druhé straně tak strašně naivní příběh (první kočka kterou Petr potká je čistě náhodou svobodná, a zrovna hledá jakéhokoliv chlapa, se kterým by mohla být). Navíc je Vetchého i Geislerové poslední dobou český film přesycený, a ač je mám oba docela rád, tak tentokrát mi jejich vztah úplně neseděl. Nejlíp mi z toho všeho vyšla malá Ema...

Společenství Yetiů si žije po století svým vlastním životem a rituály, aniž by měli ponětí, že existuje nějaký svět hluboko pod jejich horou. O lidech (pidinožkách) se ví pouze z vyprávění, a tyto příšerné obludy straší malé yetie už od malička. Jen stařešina kmene ví pravdu. Ale je zde skupina mladých Yetiů, kteří se báchorkami a pověstmi nechtějí nechat zastrašit, a vydávají se pátrat po starých legendách... Na film jsem narazil v televizi, a pustil ho dětem s tím, že budu mít chvilku klid. Nakonec to skončilo tak, že jsem se na film díval já, a děcka někam odběhly. Nicméně mi to ani tak nevadilo, yetiové jsou docela sympatičtí chlapíci (a děvečky), animace jsou hezky barevné a příběh je příjemně infantilní (a sem tam se hodí prostě jen tak vypnout), a nebýt příšerných songů, tak je to ještě o chlup lepší. A samozřejmě vůbec nemůže chybět poslední emotivní scéna...

Pravidla jsou jednoduchá - uvidíš ho a zemřeš. Pokud tedy náhodou nejsi šílenec, na kterého "to" nepůsobí. Jedním z mála přeživších je Malorie (Sandra Bullock) a její děti (resp. jedno její, a jedno adoptované). Ostatní ze skupiny, které se podařilo přežít první chvíle po útoku, dříve či později tento svět opustili. Jedinou nadějí pro Malorii a děti je najít úkryt ... a to vše bez možnosti použít svůj zrak ... Už dlouho nebyl prostor shlédnout žádný pořádný film, a tak jsem se na tento - mnoha přáteli doporučovaný - film docela těšil - a musím říct, že zklamán jsem nebyl ani v nejmenším. Postapokalyptické filmy miluju (a řekl bych, že jsem teoreticky na jakoukoliv apokalypsu docela připravený :) ), a zde mi ani nevadilo, že si místo nějakých složitých vizuálních efektů tvůrci pomohli kouzlem neviděného (což ostatně ladí s pojetím celého filmu - uvidíš a zemřeš, takže kdo by "to" chtěl vidět, že ano). Proto odpustím tvůrcům i poslední minuty filmu, které se snaží vymáčknou slzy i z větších cyniků, než jsem já. Další kladné body přináší herecké obsazení filmu - za mně primárně skvělý John Malkovich (i ve svém věku si svého pološílence střihl brilantně) a Sandra Bullock, kterou mám sice stále zafixovanou jako mladičkou holku ze Sítě a Nebezpečných rychlostí, ale i v napínavé hororové scifi si dokáže svoji roli vychutnat...

Asi jako většina i já jsem se sekl, a místo Emmerichova nového filmu jsem zkouknul tuto lahůdku. Naštěstí je jasné od prvních vteřin, že Asylum je Asylum, a ani teď nehrozí jakákoliv mýlka (člověk by řekl, že už to v Asylu dělaj schválně, že jako odpověď na očekávaný trhák vydají nějakou sra*ku). Přece není možné, aby se při těch desítkách filmů, které z Asylea chrlej, aspoň jednou netrefili do něčeho aspoň trochu zábavného. Tento film to rozhodně není..

Je to 20 let, a spousta lidí již zapomnělo, jaké to bylo, kdy s vesmírným šmejdem museli bojovat o přežití lidstva. Naštěstí někteří nezapomněli, a právě na nich bude stát osud lidstva, když se Oni vrátí. A že se vrátí, je téměř jisté - vždycky to tak dělají - v daleko větší síle a daleko děsivější. Nyní bude v ohrožení nejen samotné lidstvo a jejich planeta, ale osud všech přeživších, kteří řádění útočníků přežili ... Na tento film jsem s přestávkami koukal skoro čtyři měsíce, nějak mne (minimálně ve své první polovině) nedokázal zaujmout. Spousta různých postav, které zdánlivě s příběhem nemají nic společného, do Area 51 si jezdí všichni jak na promenádu a vůbec. Pak ale přišel zlom (v cca polovině) a začalo se něco dít, a musím říct že jsem se v druhé polovině bavil docela dobře. Co mně na celém filmu vadilo asi nejvíce byl proslov (přes krátké vlny, aby ho mimozemšťani neodposlechli) novopečeného presidenta o tom, jak my (asi Američani) jdeme jako jeden muž do boje za celé lidstvo. Chápu ještě tyto proslovy k vojákům, kteří jdou přímo do bitvy, ale tady to bylo jen tak do éteru (asi hlavně bylo potřeba ukázat, jak lidi na celém světě naslouchaj americkým prezidentům a jejich proslovům). Jinak efekty fajn (od R.E. a dnešní výpočetní techniky se asi nic jiného nedalo očekávat. Herecké obsazení z původního filmu (patřičně zestárlé) okořeněné pár novými tvářemi (např. přebytečný Liam Hemsworth)..

Mladý Luk zjišťuje, že jakmile se u něj projeví sexuální vzrušení, začíná se jeho tělo měnit na ženské. A pokud dosáhne orgasmu, změní se v ženu úplně. Na scéně se objeví lékařka, která mu s jeho chorobou možná dokáže pomoci. Ale nesleduje i ona své zájmy? Naštěstí má Luke přátele, kteří pro něj udělají cokoliv ... Dost originální, a musím říct že také dost zábavná, komedie o nevšední chorobě (celý film trošku degraduje, že ač Zerophilie není nejčastější chorobou, tak ve filmu touto nemocí trpí každý druhý, pravděpodobně i včetně režiséra a všech kameramanů). To nic ale nemění na tom že jsem "onu zápletku" odhadl docela záhy, takže jsem se jen bavil, kdy ji odhalí i hlavní hrdina (hrdinka). Plusem na filmu je, že se vyvaroval nechutných scén i fekálního humoru, ke kterému by film mohl docela snadno sklouznout...

Amelia žije sama jen se svým synem Samem. Samův otec zemřel při autonehodě, a Amelia samotná výchovu Sama úplně nezvládá. A vše se ještě zhorší, když najdou strašidelnou dětskou knihu o Babadookovi, monstru, které žije v domě. Sam začne mít noční můry, a i Amelii se začíná zdát, že nejsou v domě sami. Jsou to jen její představy způsobené dlouholetou únavou, nebo na ně něco opravdu útočí ? ... U takovýchto filmů je to vždycky sázka do loterie - buď se tváří nenápadně ale překvapí a zůstanou dlouho v hlavě, a nebo jsou absolutně o ničem, a divák má problém vydržet až do konce. Tento je bohužel spíše druhý případ, a i když to zpočátku vypadalo nadějně, nakonec jsem se stejně dost nudil. Navíc mi ale vůbec nesedlo herecké obsazení - malý spratek ani nepříčetná matka mne nijak neoslovili, a chvilkama jsem se přistihl, že nepokrytě fandím "druhé" straně, ať už to trápení ukončí...