Tuxedo

Nejnatahovanější, nejpředvídatelnější, nejsměšnější z Vřískotů. Největší zabiják filmu je ustrašenost tvůrců jakkoliv převrátit zaběhnutý koncept (v úvodu něco takového naznačí, ale odvaha jim vydrží asi deset minut) a ten už tu byl pětkrát uchopený lépe (film dokonce sem tam opisuje od těch horších dílů).

Black Bird má svoje kvality (především herce), ale chci se zaměřit na dvě výrazná negativa, která mi bránila si tuhle minisérii užít tak, jako si ji zřejmě užila většina publika. 1. V některých momentech jde o učebnicovou ukázku, jak nesplnit pravidlo „show, don´t tell“. Ústřední gauner Jimmy je postavami policistů popisován jako charismatický hajzlík, který si každého hned omotá kolem prstu, což z něj činí ideálního kandidáta na post policejního špeha. Nicméně z toho deklarovaného charismatu nevidíme před Jimmyho naverbováním zhola nic, ani vteřinu interakce s jeho spoluvězni. Prostě je nám řečeno, že si se všemi skvěle rozumí, dokonce se přátelí se dvěma znepřátelenými vězeňskými gangy současně. Egerton je skvělý herec, a i zde to potvrzuje, ale ta postava by přece jen potřebovala i trochu interakce s ostatními. 2. Jde o dvouhodinový materiál roztažený na trojnásobnou délku. Potřeba roztáhnout jednoduchou zápletku na motivy skutečné události mj. vyprodukovala nepotřebné vedlejší postavy, které ani nedotvářejí prostředí (jsou to spíš nepříliš rozvinuté postavy typy – mafiánský kápo, šikanózní dozorce), ani nejsou nezbytnou součástí ústřední zápletky (dějová linie s detektivy začne být velmi rychle repetitivní). Naopak plní úlohu v jakýchsi povinných podzápletkách, peripetiích diktovaných šestihodinovou stopáží. Black Bird se snaží dostát potřebě vršit na protagonistu jeden průser za druhým, aby se divák nestihl nudit. Zkrátka ticking clocks. Jejich odstranění nejenže by nemělo prakticky žádný vliv na ústřední fabuli (jeden vězeň musí nenápadně vymámit informace z druhého), ale dalo by mnohem více vyniknout středobodu minisérie – pomalým, dlouhým, někdy až zdánlivě bezobsažným konverzacím dvou odlišných charakterů, jejichž „přátelství“ a interakce je čím dál více poznamenává.

Naštěstí to není jen shot-for-shot předělávka Vorlíčkovy Popelky, tvůrci si všimli jejích zjevných slabin a snažili se z nich poučit. Postavy kromě účelu mají i určitou míru hloubky, kterou jim žánr dovolí: nevlastní sestra Dora tu oproti verzi z roku 1973 není jen záporák, ale spíš mladá naivní dívka manipulovaná svou matkou; princ se odmítá oženit, nejen protože chce být i nadále neřízeným floutkem, ale také protože žádnou z nevěst nezná a nic k ní necítí; princ s Popelkou mají více interakcí než v originále, jejich zalíbení jeden v druhém je daleko uvěřitelnější. Některé dějové nedomyšlenosti z Tří oříšků zde konečně dávají smysl: Popelka nemá závoj, aby prince zlobila svou hádankou, a neutíká z plesu jen tak z plezíru, ale závoj má ze strachu, že bude na plese rozpoznána macechou, a utíká právě ve chvíli, kdy se její obavy začnou naplňovat. Tohle vše je nutno přičíst tvůrcům k dobru a Tři přání pro Popelku tak nejsou úplně zbytečným remakem. Co však oproti české verzi chybí, je jakákoli osobitost. Chybí Svobodova hudba, chybí humor, chybí výraznější herecká akce a není to nijak vizuálně zajímavé. 5/10