Tuxedo

Nejnatahovanější, nejpředvídatelnější, nejsměšnější z Vřískotů. Největší zabiják filmu je ustrašenost tvůrců jakkoliv převrátit zaběhnutý koncept (v úvodu něco takového naznačí, ale odvaha jim vydrží asi deset minut) a ten už tu byl pětkrát uchopený lépe (film dokonce sem tam opisuje od těch horších dílů).

Black Bird má svoje kvality (především herce), ale chci se zaměřit na dvě výrazná negativa, která mi bránila si tuhle minisérii užít tak, jako si ji zřejmě užila většina publika. 1. V některých momentech jde o učebnicovou ukázku, jak nesplnit pravidlo „show, don´t tell“. Ústřední gauner Jimmy je postavami policistů popisován jako charismatický hajzlík, který si každého hned omotá kolem prstu, což z něj činí ideálního kandidáta na post policejního špeha. Nicméně z toho deklarovaného charismatu nevidíme před Jimmyho naverbováním zhola nic, ani vteřinu interakce s jeho spoluvězni. Prostě je nám řečeno, že si se všemi skvěle rozumí, dokonce se přátelí se dvěma znepřátelenými vězeňskými gangy současně. Egerton je skvělý herec, a i zde to potvrzuje, ale ta postava by přece jen potřebovala i trochu interakce s ostatními. 2. Jde o dvouhodinový materiál roztažený na trojnásobnou délku. Potřeba roztáhnout jednoduchou zápletku na motivy skutečné události mj. vyprodukovala nepotřebné vedlejší postavy, které ani nedotvářejí prostředí (jsou to spíš nepříliš rozvinuté postavy typy – mafiánský kápo, šikanózní dozorce), ani nejsou nezbytnou součástí ústřední zápletky (dějová linie s detektivy začne být velmi rychle repetitivní). Naopak plní úlohu v jakýchsi povinných podzápletkách, peripetiích diktovaných šestihodinovou stopáží. Black Bird se snaží dostát potřebě vršit na protagonistu jeden průser za druhým, aby se divák nestihl nudit. Zkrátka ticking clocks. Jejich odstranění nejenže by nemělo prakticky žádný vliv na ústřední fabuli (jeden vězeň musí nenápadně vymámit informace z druhého), ale dalo by mnohem více vyniknout středobodu minisérie – pomalým, dlouhým, někdy až zdánlivě bezobsažným konverzacím dvou odlišných charakterů, jejichž „přátelství“ a interakce je čím dál více poznamenává.

Naštěstí to není jen shot-for-shot předělávka Vorlíčkovy Popelky, tvůrci si všimli jejích zjevných slabin a snažili se z nich poučit. Postavy kromě účelu mají i určitou míru hloubky, kterou jim žánr dovolí: nevlastní sestra Dora tu oproti verzi z roku 1973 není jen záporák, ale spíš mladá naivní dívka manipulovaná svou matkou; princ se odmítá oženit, nejen protože chce být i nadále neřízeným floutkem, ale také protože žádnou z nevěst nezná a nic k ní necítí; princ s Popelkou mají více interakcí než v originále, jejich zalíbení jeden v druhém je daleko uvěřitelnější. Některé dějové nedomyšlenosti z Tří oříšků zde konečně dávají smysl: Popelka nemá závoj, aby prince zlobila svou hádankou, a neutíká z plesu jen tak z plezíru, ale závoj má ze strachu, že bude na plese rozpoznána macechou, a utíká právě ve chvíli, kdy se její obavy začnou naplňovat. Tohle vše je nutno přičíst tvůrcům k dobru a Tři přání pro Popelku tak nejsou úplně zbytečným remakem. Co však oproti české verzi chybí, je jakákoli osobitost. Chybí Svobodova hudba, chybí humor, chybí výraznější herecká akce a není to nijak vizuálně zajímavé. 5/10

My Little Politics. Má to zajímavý world-building, co se týče každého ze tří světů (poníci, pegasové, jednorožci). Nejzajímavější ho mají poníci, kteří žijí v jakémsi korporátním fašismu, kdy je všudypřítomný iracionální strach z nepřítele přiživován hrůzostrašnými legendami („neponíci“ čtou myšlenky apod.), a především korporátem zaměřujícím se na technologické inovace, které mají poníky ochránit (helma zabraňující čtení myšlenek, brýle, díky kterým lze okamžitě vidět útok pegasů, pasti rozmístěné prakticky na každém kroku…). Monarchističtí pegasové obsahují nejvíce narážek na jevy moderní doby (sociální sítě, status celebrit). Jednorožci žijí ve zřejmě preindustriální době, kde jsou předsudky vůči pegasům a poníkům živeny spíše pohanskou vírou a pověrami než jasně konstruovanou ideologií. O dost méně zajímavé jsou postavy, a byť by základem filmu mělo být jejich přátelství, o „Friendship is Magic“ se tu vzhledem ke slabému budování vztahů dá mluvit těžko. Záporák je narychlo spíchnutý (film má vůbec problém s tím, „upotřebit“ menší představené charaktery), zvláštní je na něm snad jen to, že ve zjevně fašistickém světě „vynalezne“ fašismus jakoby znovu, otevřenější a tentokrát s až příliš okatým odkazováním k nacismu (hej, poníci, volal Lví král, chce tu symboliku zpátky!). „Dospělého“ humoru je tu bohužel poskrovnu, potěší např. vizuální parafráze moderních válečných filmů.

Uf! Toy Story i po čtvrtém díle zůstává jedinou smysluplnou pixarovskou sérií. Technická stránka jako vždy bravurní, ale co potěší ještě více, a je to skoro na zamáčknutí slzy, že po delší pauze Pixar vypráví, protože je co vyprávět, srší nápady a nebojí se občas "uhnout" (některé nečekané vtípky, rozřešení některých postav apod.). Pátou hvězdičku nedávám, protože je to až moc rychlé a stopáž bohužel nebyla ke všem postavám spravedlivá.

"Vstávej a krop!" Asi ne rozlučka, jakou by si přál zarytý Švankmajerův fanoušek, ale taková, jaká vyčnívá nad jeho posledními filmy. Animace je poskrovnu a typická práce se zvukem a obrazotvorností je záměrně narušována zcizovacími vsuvkami "filmu o filmu". Právě tehdy však vzniká něco "navíc", nemluvě o tom, že je to velmi vtipné.

Výborná první třetina nastaví laťku hodně vysoko – perfektně nasnímaný chladný les, sympaticky sžitá parta postav a také třeba existence i jiného tématu než obvyklého „všichni tu umřeme!“. I proto je druhá třetina trochu zklamáním. Postavy své chování hodně uzpůsobují scénáři, který nás potřebuju zatáhnout hloubš a hloubš do lesa, zmíněné téma se vytahuje na povrch rychle, a tím pádem uměle a chvíli to skoro vypadá, že tvůrci nevědí, co s navařeným koktejlem s výtažky z Blair Witch, Predátora a Wicker Mana. Na rozdíl od většiny ostatních komentujících jsem uvítal závěr, který se konečně nějakému stylu, navíc dosti nečekanému s ohledem k předchozímu směřování filmu, upsal a držel se jej.

Cloverfield série doteď vnášela do žánru něco nového, ať už šlo o formu v prvním, či změnou měřítka v druhém případě. Ale za tímhle horizontem absurdních událostí z jiné dimenze nevidím nic než snahu přiživit se na slavném jméně. Základní chybou, jak už to v příbězích o napadených vesmírných lodích bývá, je anonymita členů posádky, a tudíž naprostý nezájem o jejich další setrvání ve filmu. Scénář si vzhledem k povaze nebezpečí cucá z prstu šokující zvraty, což vás může bavit ze začátku, kdy ještě máte za to, že jde o část plánu, a ne část improvizace čerpající inspiraci z Vetřelce, Sunshine, nedávného Života a bůhvíčeho dalšího. Komické vstupy Chrise O´Dowda sem sice vůbec nezapadají, ale jsou na úrovni, a i to mě utvrdilo v tom, že tomu snímku by bylo daleko lépe jako čisté komedii bez cloverfieldovské nálepky.

Film o to, že méně je někdy více, radovat se máme z maličkostí a že i malá pomoc může pro někoho znamenat velkou věc. Ano, je to skutečně tak průhledné, co je však horší, je to hrozně unylé a hodné minimálně půlhodinového zkracování. Koho nalákal trailer, tak pár vtípků pramenících ze zmenšení tu je, ale obecně je ten koncept nevyužitý a zhruba od půlky vlastně hozený do koše.

Naprosto sterilně odvyprávěné, vršící jednu povinnou scénu za druhou. Oproti knize, podle které byl The Disaster Artist natočen, zde chybí perspektiva Grega Sestera, jež dodávala potřebný kontext in medias res situacím a především poměrně věrohodně interpretovala zdánlivě nesmyslné Wiseauovo chování. The Disaster Artist trpí podobnými nedostatky jako The Room (zbytečné vedlejší postavy, nenavazování scén), aniž by to režie nějak reflektovala, a je mnohem méně úsměvnějším zážitkem než onen hrůzostrašný originál. Oscarové řeči jsou velkou bublinou.