Posledný denníček (1)
Ujařmení
Bratři!
Namožená křídla
nad zemí bezejmennou
držme pěsti bratři
snad bouři rozeženou
vydrolená freska
neštěstí nenadálé
držme pěsti bratři
snad srazí z trůnu krále
mocná vody síla
oceán kdysi tichý
držme pěsti bratři
snad smyje všechny hříchy
staré předků meče
skryté pod sutinami
držme v pěsti bratři
musíme bít se sami!
V pět ráno v režimu libovolném
Pane, co mi chcete
po ránu asi nyní říct
pane, přoč tak řvete
tak brzy v domě má být klid
pane, já spím ještě
tak nestrkejte do dveří
pane, proč ty pěstě
je hlupák ten kdo udeří
pane, mám tři děti
ty musím odvést do školy
pane, čas tak letí
už pusťte mě, to nebolí
pane, vy jste zvláštní
jiní krev rádi nevidí
pane, je to vášní
mlátit a kopat do lidí?
Pane, jaká zrada
já nepodvedl žádného
pane, to je vada
hovoru škrtit druhého
pane, tuším správně
že policie račte být?
Pane, takže hlavně
nekřičte tu na svůj lid
pane, že se divím
to mýlíte se docela.
Pane, já se živím
svým psaním pravdy do těla
pane, já však věřím
že za pravdu mne nelze stít
pane, život měřím
jinak než vy. Teď můžem jít.
Otrokům doby mé
Neměl jsi uvěřit
úsměvu otroka
tak jako s Kozinou
do dne a do roka
vždy se rodí muži činu
bojovali za otčinu
týrali se klidně hlady
v odpovědi na úklady
válka co hoří dnes
jinými zbraněmi
vede se reklamou,
posměchem, daněmi
za hrdinu hodil by se
třeba že už čelo lysé
lovit musí jen do Tesca
a ty práci vzals mu dneska
než znova vstoupí
do stejného potoka
posměšně nandá si
zas masku otroka
přišla ta hodina
ty šéf, já spodina
líměček od krve
zbraň štěkla poprvé . . .