Arbiter

Pro mě hlavně plnokrevná lovestoty. Jurij Borisov je láska.

Tanec Saurona s Celebrimborem je lahůdka. Zachraňuje celkový dojem. ___ Komprimace času a prostoru, uspěchanost a prvoplánovost v kombinaci s vyčpělými scénáristickými postupy a úlisným citováním Jacksonova LotRa umenšují těch ne zas tak málo chytrých a kreativních nápadů jak obohatit Tolkienův svět. A to první díly vypadaly tak slibně! Například dynamika mezi Elrondem a Galadriel... No nic. To měřítko a mnohé dialogy degradují dějiny Ardy na provinční problémy dětského pískoviště. ___ Osmým dílem se zejména dějové linky Rhûnu a Númenoru, ale i menší celky, jako Adarův, Elendilův a další osobní příběhy, rozsypaly stylem, že je mi tvůrců snad až líto - podle mě se v nich neco zlomilo, a prostě to vzdali. Zbytek dopsala buďto AI nebo mop s kbelíkem. Že místo toho, aby pečlivě jeli jednu linku, honí moc zajíců najednou, jim asi došlo, ale bohužel pozdě. A tak aspoň natočili pár improvizovaných dialogů, tkeré jakože uzavírají nějaký příběhový oblouk v už postavených kulisách. ___ Nevím, jestli mi bude líto, když se další série nenatočí. Asi už nezvládnu moc dalších záběrů na mžourající Galadriel, které se klepe brada a deklamuje naprosto banální voloviny.

Prsteny moci jsou, zejména fenomenální výpravou, kostýmy a esteticky, ale i narativním obloukem, sound designem i soundtrackem, věrné ne tolik Tolkienově předloze (v těch věcech z výčtu, u kterých srovnání má smysl), jako spíš Jacksonově interpretaci (první) filmovou trilogií. Pomrkávání jeho směrem nelze vnímat jen jako uctivé pokývnutí - je to spíš někdy trochu úlisně vlezlý. ___ Bohužel, autory seriálu očividně chvilkama přepadl pocit,  že pro divácký úspěch je nezbytné narvat do vyprávění známé postavy, protkat je na sílu celým dějem, dát jim do úst několik hrozně pitomých replik a dodat dostatek epických momentů. Lore proto chvilkama zbytečně trpí (ale fakt jako zbytečně). Jindy ale, v poměrně milých detailech, jsem měl pocit, že sleduju zamilovaný fanfiction se vším dobrým, co to nese. Vcelku vlastně docela příjemný. Lepší než filmový Hobit.

Requiem za sen.

Kdo seš? Kam jdeš? A proč jdeš jinam než chceš?

Hodně jsem si užil formu. Zejména doprovod sound designem, ruchy, drony, hudbou. Je skvělé, jak dokáží rozpohybovat statický obraz. ___ Snímek staví Libuši Jarcovjákovou jako člověka odmítajícího stylizovaný život, navoněnost, ale také velká vyprávění. O to víc mi nesedělo rozhodnutí tvůrců rámovat základní narativní oblouk velkými dějinnými momenty let 68 resp. 89 - navázání jejího malého života a světa na běh dějin myslím šel proti smyslu toho, jak se podle snímku ona sama snaží tvořit a žít.  ___ Je podnětné se po projekci zamýšlet nad tím, že se Libuše nesnažila sebe, svou touhu po svobodě a tvorbě, sentimentálně lakovat jako disidentský boj za hodnoty pro všechny a za emancipaci pro svět důležitého génia. V jejím konání myslím bylo nemálo sobectví, paličatosti, neochoty se upozadit a hledání svobody zejména pro sebe. A já to mimochodem nesoudím, neříkám tím, že je špatný člověk. ___ Hodně si cením, jak citlivě snímek představuje její cestu dospíváním a tápání. Její v podstatě přízemní a přímočarou schopnost trvat si umanutě na svém "chci fotit" a balancování mezi obdivuhodnou odvahou a rozhodností, ale i nějakou formou lemplovství a ztraceností... Obdivuhodná práce.

Z toho úlisného pomrkávání na Petera Jacksona musely scénáristům vypadat kontaktní čočky.

Ocenil bych realističtější verzi, kde anxiety přebírá vedení na dlouhé roky. Aspoň na dvě desetiletí, ale klidně až do konce života hlavní postavy. To bychom si mohli užívat degradaci a potemnění dříve nevinné a veselé osobnosti v mnohem pozvolnějším tempu a také by byl prostor se ve větším množství a detailu věnovat všech těm zavržení hodným, extrémně trapným a (sebe)destruktivním věcem, které ve jménu úzkosti člověk během života dělá. To by bylo pokoukáníčko!

Cringe, pohádka, cinkrlátka, trocha smutku a prodejnosti, hodně nerovnosti a zamlčený zloby. ___ Když nastoupí delší dialogy, osobnost jednotlivých postav se vytrácí. Scenárista si pro své statementy uzme jejich těla, promlouvá jejich ústy. V tu chvíli je jedno kdo má mluvit, přes šustot papíru to stejně poznat není.___ Vidět snímek stalo za to už jen kvůli rozhovoru Adély s novinářkou v podání Jany Plodkové. Paní Plodková si podle mě těmi několika vteřinami ukradla celý film. Obecně pro mě Hello, Welcome funguje spíš nekolika silnými scénami než jako celek.

Nevyrovnané jak Dementus a nekonečné jak pondělní meeting.