seeker23

Pozoruhodný koncept, nad kterým však po čase začne být zajímavější dumat, než ho sledovat. Hausnerová podobně jako v Lurdách distancovaně a poněkud potměšile sleduje určitý fenomén, tentokrát však s mnohem širším záběrem. Místo zázračného místa se na osudech básníka von Kleista zaobírá celým jedním uměleckým hnutím a dobovými náladami. Mrtvolnost jednotlivých konverzačních scén není záležitostí pouhé stylizace, ty série "živých obrazů" vyobrazují romantismus z úplně jiného úhlu, než jsme zvyklí. Místo světa velkých a temných emocí či ušlechtilých outsiderů se ukazuje spíše svět svázaný konvencemi jako svěrací kazajkou. I velká romantická láska, která se může naplnit jen smrtí, se v tomto pohledu stává jen sebeklamem nejistého, slabošského a přecitlivělého básníka. Jediné, co rozviřuje nehybnost statických scén, nejsou velké city, ale domácí či divoká zvířata, probíhající mizanscénou.

Lidé jako Payne fungují jako doklad naprosté vyprázdněnosti indie škatulky. Dnešní americký nezávislý film je rodinná tuctovka, kterou jsme už stokrát viděli, a otravuje nás přinejmejším od Little Miss Sunshine. Že jsme umělci a ne Hollywood, se pozná třeba podle toho, že je to černobílé, nebo že stará bába ukáže na hřbitově frndu, ale v jádru je to prostě banální smířlivá člověčinka, jejíž nominace na Oscary o ničem nevypovídají, ale účast v Cannes už tak nevinná není. To opravdu i festivaly, které si mohou dovolit být výlučné, musí promítat divácké kýče? A tak to musej dál táhnout matadoři jako Coeni nebo Jarmusch, kterejm zatím stále invence a nápady nechybí.

Pojmout biblický příběh jako typické Tolkienovské fantasy o záchraně světa je nepochybně v dnešní době jediný legitimní způsob, jak se k biblickému "žánru" v podobě velkofilmu vracet. Jenže to by samozřejmě bylo "vizionářskému" tvůrci málo a tak musí vedle celků s velkou hloubkou ostrosti nabídnout i trochu syrového umění a detailů snímaných ruční kamerou. Film navzdory přítomnosti kamenných Entů (s digitální fasádou a bizarně animatronickými pohyby) a navzdory celkové zápletce o léčení nemocného světa, z níž by přední teoretik fantasy žánru John Clute mohl jen plesat, jako fantasy nefunguje z mnoha důvodů. Jednak ten svět není nikterak budovaný (ne že by Bible byla prototypem soudržného časprostoru, ale v žánrovém filmu příliš nepotěší, když se tváří epicky a přitom se mezi jednotlivými scénami a prostředími přepíná jako v Hodném, zlém a ošklivém, akorát to není záměr) a hlavně jím od začátku prostupuje poselství tak hluboké, že by se dalo krájet, jenž se přitom tváří tak "sofistikovaně", že to diváka, co odrostl dětským hrám, uráží. Aktualizace biblického příběhu na ekologickou rovinu lovci vs. sběrači by ani nevadila, byť démonické požírání masa a čisté neposkvrněné kořínkářství zrovna velký myšlenkový potenciál neskýtá. Ale snaha o vrstevnatou kritiku starozákonního pojetí boha v druhé půli, spolu s konfliktem, v němž se rádoby komplexně začíná stírat rozdíl mezi protagonistou a antagonistou, je možná místy působivá (Crowe hraje dobře, Aronofskymu to taky na omezeném prostoru archy svědčí líp, než v epické šíři, akorát divák už je totálně utahán a drama ho nezajímá a tak se jen směje tomu, proč je Noé přes deset let při budování archy ostřihán "na mech" a když konečně vyplují a nemají nic na práci, začne "dramaticky" zarůstat vlasem), ale v jádru vlastně odporná, neboť se tu starozákonní nemilosrdnost v závěru vymění za roztomilou a čistou lásku a střet rádoby syrového dramatu s newagově-křesťansko-disneyovskou mentalitou (navíc ve fantasy hávu s enty) nemůže ustát ani sebevizionářštější tvůrce.