Ukrizku

Drastičnost zahalená do obrazu vypnutého uměleckého absurdirámu mi týden po dočtení Tatera z Osvětimi vyzněla silně jen v upoutávce. Zatímco Morrisová je na můj vkus chladně mechanická, Glazer mě přehltil nelogickým a urputným uměním, jehož tušené poselství pro mě zůstalo za zdí.

Dobově autentické, ale předvídatelné a vlastně ani ne moc napínavé feministické drama se snaží přesvědčit, že souboj cti může měnit charaktery. Možná ano, ale takto jednoduše?

Geniální scénárista a empatický režisér Jirka Mádl musel opravdu chápat, znát, rozumět a především bedlivě naslouchat lidem, kteří v té době žili. Kéž vysoké hodnocení přiláká každého Čecha do kina, aby úzkost, která na 131 minut přiková do křesla, působila dostatečně preventivně a politická dominance narcistních socioprimitivů se tak už nikdy neopakovala.

Nesmyslná poslední třetina zkazila jinak ojedinělý zážitek.

Jedenáctileté citlivě se projevující dítě by nic nedonutilo k vědomému ohrožení svého asistenčního psa (navíc takto pragmaticky) - je to přece nejvěrnější člen jeho rodiny, takže přes tuhle nesrovnalost se nepřenesu, ale jinak velmi dobré.

Od první do poslední minuty bezduchá pseudo "laskavá" slátanina, kterou snad vypravěč Švehlík už ani nemohl odvzdychat trapnějším výrazem. A ten cirkus okolo s povrchními vztahy a přearanžovanými postavami nebo s rádoby metaforami nezachrání ani letem světem záběry na Himálaje. Škoda času, ještěže ne v kině.

Neumím si představit, co vtipného by film nabídl bez Zdeňka Godly a jeho synovců.

Hodně povrchní, bez kontextu, dynamiky, napětí i bez emocí. Přitom realita musela být šílená - ty vtíravé otázky, pochybnosti, strach, panika... Navíc mi připadá nesmyslné, když nám film prezentuje v první fázi kamarádský vztah, v němž se nezkušená sestra nezeptá své profesně starší (obdivované) kolegyně: Kristýno, proč děláš to a proč tohle? Co stojí za to vidět: Pernille je k pacientům (vlastně ke všem i k bývalému) dobrá, empatická, ochotná, je stabilní, nezatížená vztekem, ani nenávistí, je racionální, je pevná a profesionální. Jestli taková Pernille někde pracuje, chci ji v nemocnici potkat, až mi bude blbě.

Vezmu-li v potaz tematickou realitu, zas taková komedie to není, resp. děti ve střídavé péči by se asi moc nezasmály. Některé vyloženě ubohé scény vyvažují podařené formulace pravd o partnerství.

Dopustíme-li, aby trapně moderovaná a nesledovatelná forma zvítězila nad obsahem, pak tu očekávanou kvalitu (pěkně prezidentem nazvanou "kulturní konstantu") - třeba ocenění Mekyho či odkazu Zdeňka Svěráka z rukou pana prezidenta - posléze jen vyzobeme ze záznamu. Škoda, nebo ne?