major.warren

Výborný a v lecčems odvážný sociokulturně-kritický dokument v podání dvou (za mě) nejlepších současných českých novinářek; Apoleny Rychlíkové coby režisérky a Saši Uhlové coby protagonistky v utajení. Je to děsivá a zároveň komická výpověď o stavu západoevropského kapitalismu, který se dnes více než kdy jindy zaštiťuje hodnotami liberalismu, neo-progrese a demokracie, vyznává jakousi "středovou politiku" a popírá pravicové i levicové principy. Pod naleštěnou fasádou těchto plakátových hesel se však skrývají destrukce a úpadek, pramenící z pasivity současné evropské společnosti. Ta se většinově raději utápí ve vykřikování aktivistických hesel na "X," anti-kampaních a prázdných pochodech, na místo toho, aby se zvedla ze židle a pěstním úderem rozbila červa, který uvnitř parazituje na organismu Evropy. Saša Uhlová by za svou roli zasloužila speciální novinářskou cenu, jednak za to, že za hranice ČR vycestovala v době covidové krize, a zejména pak, s jakou sílou vedle náročné práce zvládla překonat odchod svého otce, disidenta a levicového novináře Petra Uhla, s jehož tichou agonií je všednodenní reportážní záznam prostřiháván a jemuž je film v závěru po zásluze věnován. V českém kontextu dlouho nevznikl projekt, jenž by v takovém rozsahu odhaloval celoevropské trhliny v odboru práce, výplat a uprchlické legislativy. Přestože patří mezi investigativní dokumenty, které více než na formu (pro zachování utajení často jdoucí až za hranu snesitelnosti, viz. kamera v brýlích) hledí na reflexi a význam, svou stopáž snímek v pořádku unese a rozhodně nenudí. Prosím za více takových děl jako jsou Hranice Evropy, které přinutí i naše mocné, aby začali film brát znovu vážně (tak jako třeba v Polsku). Film totiž mezi politické nástroje rozhodně (a zcela správně) patří. Bohužel, dokud budou veřejnoprávní instituce a fondy na podporu audiovize podobné věci ignorovat, pak nejenže úplně vymizí kritická dokumentaristika, ale nebudou ani její příjemci, a bez nich politický film, chceme-li to tak nazývat, dělat nejde...

Werner Herzog je ďábel a Julien Donkey-Boy zářivý příklad skutečně čistého filmu. Přesto, že to natočil tvůrce s pověstí zvráceného hovada a fekálisty, jsem nadšen! Rodinná oslava zůstává dle mě pořád Dogmou č. 1, ale i tak je Corinův film v kontextu tohoto manifestu jeho jedinečným zástupcem, v němž forma nezastírá myšlenku a naopak. PS: komentář Kamila Fily jen vystihuje jeho nedonošenost; "zvrácené a k zblití" jsou úplně jiné filmy... teda... "filmy."

Subtilní dílo, jež jde v paralelní linii s tvorbou hongkongského mága Wonga Kar-waie; nabízí se přímá podobnost s Chungking Express (1994), s nímž sdílí hned několik stylistických i obsahových motivů. Zatímco však Wong proslul ztvárněním komorních příběhů v rytmu ostře dynamizovaného, v duchu přelidněného velkoměsta uhánějícího života, v němž nechybí akce ani hudba, tchajwanský tvůrce Tsai Ming-liang zvolil v Ať žije láska (1994) koncept odlišný. Hudba zde není vůbec žádná, chaos a tok všudypřítomné modernity nechává ležet úplně mimo rám kamery. Čas plyne pomalu, záběry jsou inscenovány v delších intervalech. Do popředí režisér staví trojici postav, osamělých outsiderů, kteří dílem vědomě, dílem nevědomě sdílejí byt i lásku... A vlastně se mi to v něčem líbilo i více než Tsaiův opulentní cinemaloveskvost Goodbye Dragon Inn (2003) či Wongův všemi velebený opus Stvořeni pro lásku (2000). PS: Anna Závodská měla po skončení filmu nadmíru trefnou poznámku, která jednoduše a funkčně popisuje, proč si řada diváků nemusí, a vlastně ani z podstaty věci nemůže, k postavám Tsaiova filmu vytvořit nějaký bližší vztah či pouto. Čímž pomyslně zaniká šance propojit citovou sféru mezi děním na plátně a publikem v sále, což se v případě typu non_action movie může jevit jako zásadní riziko! (Já se teda naladil dost)