DrBuznička

Toto byla cesta, kterou se měl Tarr podle mého mínění vydat. Nikoliv cestou tvůrčí regrese a jistoty v podobě Turínského koně. Ony dlouhé jednozáběrové sekvence v případě Muže z Londýna najednou získavají úplně jiný charakter. Specifická práce s filmovým časem již nezesiluje pocit prázdnoty a bezúčelnosti, namísto toho zde ona nekonečnost záběrů buduje nervydrásající napětí. Prožíváme čas spolu s postavou, která si něco myslí a má jasnou motivaci. Vystavět něco takového je režijní um. Ale strávit čas sledováním postavy, která se s prázdným demižónem půl hodiny trmáci kamsi pro chlast (satanské tango) a my ji tu půlhodinu sledujeme - to je spíš režijní výsměch divákovi.

Turínským koněm se nehovoří nic, co již nebylo Tarrem řečeno. A nehovoří se to lépe ani rafinovaněji či avantgardněji. Ono na tom vlastně není vůbec nic důmyslného a složitého přiblížit divákovi lidské vyprázdnění, lopocení a nesmyslnost tím, že ho necháte v reálném čase prožít filmový čas postav. Tvůrce na to jen musí mít koule; což ale diváci znalí Tarra o něm již dávno ví. A proto se pro mě za technicky dokonalým až magickým provedením bohužel skrývá jistá autorská neupřímnost, vykalkulovatelnost intelektuálního přijetí diváky či dokonce takový malý výsměch tomu, jak dobrovolně u jeho filmů trpíme.

Tenhle pořad vyrábí šulíni, co mi dluží peníze

"Dobře, takže mi teď tým co prohrál bude lízat tak dlouho moje přehřátý vypelichaný koule, dokud mi z nich ty vaše fockin jazyky neslížou poslední kapky gruyerovýho potu!" --- "Díky, šéfe!"

Osobně bych položil spíše otázku: "Je Melancholia vůbec o konci světa?"

Příště se raději spokojte s tříminutovým klipem... A on to vlastně je ten klip. Jenom zpomalenej.

Už vím co udělalo z Petra Marka to čím je...

Italové jsou démoni

Ve filmu mi chyběla tahle věta: "Ty to prostě nechápeš! Konečně dělám něco, v čem jsem doopravdy dobrá!"

Nezval by nad kinetismem zaplesal.