vh______

„Oči mám otevřené, ale nic nevidím, nebo jsou zavřené?” Strýček Búnmí, který si pamatuje své minulé životy, vidí ducha své zesnulé ženy, jeho dávno ztracený syn je zase lesním duchem a sám umírá na onemocnění ledvin - to vše je výsledek karmy za to, že zabil mnoho komunistů. Venkovskou farmu, kde tráví své poslední dny, kromě duchů navštěvují také ilegální migranti. To vše obyvatele farmy nutí ptát se, „jak tu kam žít se všemi těmi duchy a migranty?” Ztrácíme se v magicko-realistickém filmu, zůstáváme v pokoji u televize, zatímco z pokoje odcházíme.

Šerm, vztahy a otázka, zda je to opravdu psychopat. Jie se sbližuje se svým kolegou z hodin šermu, vzkvétající vztah má i jeho matka. Vřelou atmosféru narušuje ale propuštění druhého syna Hana z vězení. Mezi bratry to také ze začátku vypadá dobře, ale je tu dilema zda zabiti šermířského soupeře byla nehoda nebo ne, které sourozeneckou idylu narušuje. Chvíle zahřívající svou vřelostí a vtipné momenty střídá nervy drásající napětí, jenž ve vteřině promění atmosféru celého filmu. Jak už to u vztahů bývá často se řeší pomocí slov a právě způsob(y) jakým Na kordy ozvláštňuje běžné konverzační scény mě ze začátku bavilo sledovat  stejně jako vývoj zmíněných vztahů. Kamera například objíždí kolem dokola kulatého stůl, postavy si jejím směrem předávají pomyslnou štafetu v tom, kdo mluví - vždy je několik postav k nám zády, slova se dostává těm, jenž se zpoza techto figur vynořují na druhé straně a následně mluví ti vedle nich, kteří je v obrazu střídají. Působivý je také dialog mezi bratry, který je spojen s tréninkem šermu, kde spolu komunikují mezi sloupy a při střídání formací mezi těmito sloupy mizí. Bohužel se ale v průběhu snímku takováto zacházení se scénou vytrácí a pozornost je tak plně věnována vývoji vztahů.  Ten je až do samotného závěru stále poutavý. Konec ale působí lehce přitažený za vlasy a samotná psychologická motivace postav, celou dobu poměrně jasně čitelná, se najednou stává lehce nejasná. [KVIFF 2024]

Ze zdejší nové dálnice, která propojuje město s okolním světem, vychází neustále hučení. Kromě nových možnosti, jenž přinese, jsou tu i obavy, že se tu tak objeví průvody gayů, legální prostituce a možná i antikrist. Sérii znepokojujících události tak zvuk ještě umocňuje, graduje (hučení přechází místy až v drásavé pískání) - drásá mysl diváka a činí ze sledování ještě (ne)příjemnější zážitek. Na mysl mě tak vyvstala podobnost s jiným východoevropským nemocničním filmem a to Pavilon č. 6 Luciana Pintilieho, kde zvuk obdobně doplňuje dění v prostředí psychiatrického pavilonu, kde doktor nachází spřízněné se zdejším pacientem. Zde nemocniční linku jedné gynekoložky navíc doplňuje linka její sestry, učitelky filozofie. Odkazováni k Nietzschemu, fanatismus studenta snažícího se urputné získat neúspěšný zápočet podle mě skvěle doplňuje onu první linii. Atmosféru, kterou film úspěšně vytváří, ale ve své druhé polovině  bohužel částečně opouští, z mysteriózního démonického zážitku se stává přehlídka prvoplánové absurdity. Pozdější snaha navrátit se ke svému počátečnímu rázu, ale tolik nefunguje ač se Anja Kreis opravdu snaží. [KVIFF 2024]