Sarkastic

„Krvavé skvrny jsou opruz.“ - „To jo.“ - „Na to prý pomáhá zubní pasta. Viděli jsme to v krimi dokumentu. Ano, takhle to čistili zabijáci. Je to dobré vědět, až jednou někoho zabiješ.“ Aneb nikdy nevíte, kdy uhodíte hřebíček na hlavičku, ehm…Jeden z těch filmů, ve kterém je neotřelý nápad rozhodující. Ale ani zpracování nezaostává, naopak. Film mě moc bavil, ať už svými dialogy, svéráznými postavičkami, atmosférou či vývojem. Právě fakt, že divák netuší, kam vše míří, je něco, o co se film může plně opřít. Zajímavá je i psychologie postav. S hlavním hrdinou soucítíte, protože odsoudit jeho počínání je svízelné…co byste na jeho místě udělali vy? A v otázce žánru bych snímek označil za psychologické absurdní drama se záblesky toho nejčernějšího humoru. Filmu bych vytkl asi jen ztrátu tempa a šťávy cca 10 minut před koncem (závěr to ale zachraňuje) a fakt, že se Maria tak dlouho dokázala vzdát potřeby kontroly dítěte. Za mě silné 4*. „Zaručuju vám, že tento stůl díky designu a úrovni změní váš život k lepšímu. Naplní váš domov radostí!“

„Lidé jsou jako zvířata. Když mají strach, tak se zachovají dvojím způsobem. Buď utíkají o život…nebo se zastaví a bojují. Vsadím se, že ty jsi běžec, Bechmanne.“ Jonas je prototyp mladého ambiciózního právníka, pro kterého je nejdůležitější vítězství, a to i za cenu menších etických uklouznutí. Jenže stačí 1 zaváhání a Jonas zažije morální kocovinu přecházející do noční můry …Úvod nenasvědčoval, že by se mělo dostavit zklamání. Solidní herecká sestava v čele se sympatickou hlavní postavou, slušná atmosféra spolu s napětím a tajemnem, dobré tempo…Jenže pak se začnou objevovat první nepochopitelné zkraty. A těch logických děr se pak ve scénáři najde tolik, že by se za ně nemusel stydět ani pravý švýcarský ementál. Směrem ke konci to začne nabírat až sebe parodický nádech (zajímalo by mě, zda postava Laury Christensen nedrží filmový rekord v jisté „disciplíně“), a úplný závěr to jen potvrdil (navrch ta snoubenka promíjející…vlastně cokoliv). Za mě jen podprůměr. „Všechno to byla lež!“ - „Ale pro tebe to byla pravda.“

„Pro tebe určitě není problém sbalit holky. Rozumíš dánsky, ne?“ - „Jo.“ - Já jsem takovej tuctovej chlap. Takovýho mají doma. Hledají někoho, jako jsi ty.“ - „Tak proč se tu teď bavím s tebou?“ - „To je fakt…hodně štěstí!“ Esmail umí ženy uspokojit fyzicky, méně už po duševní stránce. Jenže si potřebuje sehnat stálou dánskou přítelkyni, jinak mu hrozí vyhoštění zpět do Íránu. Vše se navíc začne komplikovat…Divák vnímá, že Esmailovo postavení je dost neutěšené. Pouhé přiznání jeho zaměstnání a nejisté pozice dokáže být až nepříjemně zahanbující, a to i před krajany. I když to, co dělá, je dost nemorální, divák vnímá jeho situaci, a svým způsobem mu fandí. Jde tak o dost smutnou až depresivní sociální sondu do života „naplaveniny“ snažící se zoufale uchytit v cizí zemi. A pointa, kterou publikum tak nějak tuší, se nakonec ukáže v celé své „kráse“, takže pokud divák s Esmailem alespoň trochu soucítil, může to s jeho sympatiemi k němu dost otřást, a přejít až do striktního odsouzení. Samotný konec je pak už vyloženě hořký. Za mě lepší průměr.

„Oni potřebují, abys jim řekl nějaký jméno. Něco.“ - „Jenže já jim nemám co říct!“ - „Nevěří ti. Předhoď' jim někoho. Nikoho neznáš? Někoho z fakulty. Někoho namočenýho.“ - „Z fakulty nikoho neznám.“ - „A tady? Musíš být trochu všímavější. Začni si všímat s kým tu jsi. Poslouchej. Navíc jim vůbec nejde o nás, ale o radikály. S těma si to chtějí vyřídit.“ Jenže pokud junta nedostane ty skutečné, spokojí se i s domnělými…Intenzivní podívaná. A nebylo k tomu nutné ani explicitně zobrazovat scény mučení. Tenhle film je o atmosféře. Tísnivé, plné strachu, nejistoty a zoufalství, neb hlavní hrdinové si nemohou být jisti ničím. Po zhruba hodině projekce začnou v postavách sílit myšlenky na zdánlivě nemožný útěk jakožto jedinou šanci, jak se odtud dostat. A spolu s tím divák dostane i pořádnou dávku napětí, při kterém skoro ani nedýchá, jak jsou v něm tvůrci schopni vyvolat strach o hlavní hrdiny. Proto se vyplatí být trpělivý, a to trýznivé čekání spolu s postavami vydržet. Film o zlu, bezpráví ale i naději, která umírá až poslední, hodnotím solidními 4*.

„Kapitáne, chtěl jsem se zeptat, co se podle vás doopravdy stalo s expedicí Denmark?“ - „S Myliusem-Erichsenem? Někdy je lepší moc nepřemýšlet.“ - „Znal jste ho dobře?“ - „Byl to můj blízký přítel. Dobrý průzkumník. Ale nevěděl, kdy je čas to vzdát.“ A to měli oba přátelé společné…Flinth si u mě vybudoval reputaci snímky Arn. Proti ledu je jinde, přesto mě film převážně bavil. A potencionální divák to může mít stejně, pokud přijme pomalejší tempo a zároveň si oblíbí oba hrdiny, podivínského kapitána i nezkušeného mechanika, kteří se snaží uspět v extrémních podmínkách tam, kde jiní selhali. Já jim fandil po celou dobu, tedy snad s výjimkou slabé pasáže, kde měl kapitán svůj „stav“. A své samozřejmě dělá i magické prostředí Islandu a Grónska, kde se natáčelo. I přes občasné výkyvy dám ještě slabší 4*. „Proč tohle děláte? Proč v tom pokračujete na takovýchto místech? Jste pořád sám, riskujete život. Nemáte…doma na vás nikdo nečeká?“ - „Při naší práci musíš cestovat nalehko. Nemůžeš být myšlenkami 3 tisíce kilometrů odsud.“

„Říká se, že otevřený absces jsou dveře otevřené smrti.“ - „To říkají doktoři?“ - „Ne, pověrčiví pacienti. Jako staré báby!“ Jen, aby se tyhle dveře opravdu neotevřely…Byl jsem zvědavý, co si pro mě Radu Jude po Smolném pichu a Aferim! připravil tentokrát, a zas šlo o jinou podívanou. A z mého pohledu i divácky nejvíc stravitelnou. Jistě, stopáž je možná až moc luxusní, a také tu chyběl strhující děj či svižné tempo, ale o tohle snímku jde. Aby se divák zastavil a pokusil se i pomocí krátkých zápisků hlavního hrdiny, kterými je děj prokládán, zprostředkovaně pocítit to, co on, zamyslet se nad jeho postřehy. Sice mi to Emanuel místy trochu komplikoval svým nezodpovědným chováním, ale v jeho stavu se dalo leccos pochopit. Naděje je totiž tak lákavá. Bohužel ale realita, v které se jeden pacient na smrtelné posteli nečekaně zotaví, a naopak druhý, co vypadá, že už se brzy uzdraví, najednou zemře, je neúprosná…Za mě to budou slušné 4*. „Život člověka patří červům stejně jako jeho tělo. Končí ve stejném zápachu jako všechny hezké chvíle, co prožil.“

„Nemyslela jsem si, že mě budete vyslýchat.“ - „To je moje práce.“ - „Je snad hřích postarat se o duši, která žádá o pomoc?“ Ano, pokud rozsudek vynáší poněkud zaujatá instituce…Mé první filmové setkání s režisérem Placidem. Zároveň to byl také můj první filmový kontakt s osobností Caravaggia. A nutno konstatovat, že výsledek není žádná sláva. Už úvodní scéna, u které jsem nechápal, jak to mohl hlavní hrdina přežít, ve mně zasela semínko pochyb. A předznamenala vlastně celý film. Caravaggiův stín boduje co do vizuálního ztvárnění, jež se mi dost líbilo. Ale co do děje je prázdný až nudný. Film má pár silnějších scén (např. ty Giordanem Brunem či Annou Bianchini), avšak jinak mě nechal docela chladným. Pocítil jsem sice odpor k nepřátelům Caravaggia, ovšem zároveň minimální sympatie k němu samotnému. Takže vývoj a samotný závěr mnou provanul bez silnějšího emocionálního zapojení. Tenhle životopisný film u mě končí v průměru. „Přikázali mi učinit pokání, ale já nevím, z čeho se kát. Nechci se kát. Nad vším vítězí láska.“

„Podle mých pravidel! S lidmi jednáme s respektem, ať se nám líbí nebo ne. A teď auto. Žádné kouření! V městě dodržujte padesátku a žádné povalující se sýrové tyčinky!“ - „A jaké si mám brát spodní prádlo?“ - „Čisté.“ V rámci severské krimi je pro mě Zločin dvojka hned po Mostu. Má vše, co by měl takový kvalitní seriál mít. Napětí, budování atmosféry, spoustu zvratů s falešnými vodítky, charismatické protagonisty a výbornou práci s emocemi publika. Všechny série nabízí krom krimi ještě politickou a rodinnou linku, které se umně proplétají. To platí nejvíc u nedostižné první řady, ale ani druhá a třetí série v tomhle příliš nezaostávají, jen ten poloviční počet dílů znamenal mimo jiné i větší přímočarost, což také nebylo na škodu. Zároveň mají všechny série hořký konec, čímž se dostávám k posledním 10 minutám závěrečného dílu, které…budu dlouho rozdýchávat. Krom toho se tu a tam najdou slabší místa, ta ovšem působí spíš úsměvně, a je jich minimum. Zločin jako celek je vysoce kvalitní a já mu dávám slabší, ale ještě plný počet.

„Je dobré mít přátele v zahraničí.  A nebylo by vhodné pozvání odmítnout.“ - „Pobavili jsme se spolu a mají syna ve věku Agnes.“ - „To je perfektní!“ - „Ano, no tak možná pojedeme.“ - „Co špatného by se mohlo stát?“ Režisér Christian Tafdrup mě velmi zaujal o 5 let starším snímkem Potvora. Jenže Nepřivolávej nic zlého je úplně jiný šálek kávy. Od příjezdu na holandský venkov divák sleduje drobné znepokojivé detaily. Už Abelův „handicap“ je zvláštní. A podivných věcí začne přibývat. A to i ve „druhém kole“, kdy se ona prosluněná obloha brzy zase zatáhne. Bohužel od okamžiku nalezení fotek se začnou Dáni chovat ještě iracionálněji než předtím (a např. bych chtěl vidět reálné rodiče na návštěvě pokračující v sexu, když je za dveřmi uplakaná dcera). Sice si dobře uvědomuju, na co tvůrci filmu naráží, ale odmítám přijmout chování dánského páru a další „drobnosti“ (počet párů?!). A tak mi zůstává pachuť z promrhaného potenciálu, neb film si docela dlouho udržoval solidně zlověstnou atmosféru a napětí. Takhle to bude pouze lepší průměr.

„Byla jsem tam na posledních pár měsíců. Jako dobrovolník na signální stanici poblíž Abbeville.“ - „To jsem nevěděla.“ - „Všechny nás obklopují duchové. Teď se musíme naučit s nimi žít.“ Jenže to je tak těžké…Mé první filmové setkání s režisérem Kentem. Ale troufám si říct, že tu jde hlavně o sílu předlohy, jež z celého filmu sálá. Původně jsem cítil trochu nedůvěru. Vzhledem k tuctovému plakátu a zdejšímu obsahu jsem se obával, jestli nepůjde jen o červenou knihovnu, ale zbytečně. Film sice začíná jako romantická idylka na pozadí nadšeného náboru do armády a přihlášky na Oxford, ale s prvními zraněnými se začne atmosféra díla měnit. A snímek postupně nabízí spoustu silných momentů, ať už šlo o odjezd vlaku, noviny plné jmen padlých, ležící vojáky, francouzskou realitu či třeba vášnivý projev (pacifistický jako celý film, ale v mnohém pochopitelný). A Alicia je tu výtečná. Dám solidní 4*, příjemné překvapení. „Budou na vás chtít zapomenout. Budou chtít, abych já zapomněla. To ale nemůžu. Já nezapomenu. To vám tady slibuju. Vám všem.“