anniehall

Takový skromný a nenápadný skvost, který zaujme jednak svým "nepohodlným" tématem a druhak formou jeho zpracování. Odhalovat nepříjemné a dávno zapomenuté pravdy je práce v pravdě Sisyfovská, nevděčná a svým způsobem i nebezpečná. Člověk musí mít veliké vnitřní odhodlání a silnou vůli, aby to podstoupil. Já vím, že je to jen film, ale schválně, kolik z vás by se odhodlalo k něčemu podobnému, co Sonja? A když se toto neotřelé téma zpracuje velmi invenčním a téměř divadelním způsobem, nemůže vzniknout nic menšího než tento výtečný film. Režisér využívá Brechtovy zcizovací techniky, aby přiměl diváka zamýšlet se nad situací, používá historizující a metaforickou mizanscénu, prolíná současnost s minulostí, nechává vstupovat filmový štáb do záběrů a přitom to všechno dává smysl, drží pohromadě a něco to divákovi předává. Tomuhle já říkám inteligentní filmařina. Čistá pětka bez jakýchkoliv pochybností a další perla z McFlyovy legendární kolekce. :-)

3 a 1/2* Nevyvážená báseň v obrazech s pár opravdu uhrančivými výjevy a několika opravdu přihlouplými dialogy. Úvodní sekvence s metaforickým znázorněním operace a neuvěřitelně dobře vystavěná a nasnímaná závěrečná dvacetiminutová scéna s deštěm, by si zasloužily ne 5 ale rovnou 6 hvězdiček. Bohužel však tyhle úchvatné pasáže sráží nikterak originální příběh a pubertální žvásty většiny hrdinů. Ach jo. Taková škoda. Vzpomínáte si někdo na závěr Magnolie, kdy se z nebe snesly na zem stovky žab a divák téměř lapal po dechu? Tak tohle přesně se v závěrečné scéně podařilo i Banderasovi. Jen s obyčejným deštěm, skvělou hudbou a bez jakýchkoliv živočichů...

3 a 1/2* Nemějte mi to prosím za zlé. Miluju film, a proto má u mě Kmotr jen necelé čtyři hvězdičky. Za jednu z nejdůležitějších funkcí umění (film v to samozřejmě počítaje) považuji schopnost působit na emoce člověka, rozehrát v něm city, působit na jeho imaginaci. Proč to zde uvádím, pochopíte za chvíli. Francis Ford Coppola natočil mistrovské dílo. Naprosto profesionální, do detailů vybroušené, kde zcela formálně nic nechybí ani nic nepřebývá. Vše je na svém místě, všichni herci podávají vynikající výkony. Dokonce i to, jak se mistr popral s adaptací Puzova opus magnum, je na smeknutí širáku. Ale co je to všechno platné, když je výsledné dílo akademicky studené a nezanechává ve mně žádný emoční otisk. Jako kdybych sledoval statistiku černé kroniky. Profesionálně natočenou, bez kazů, bez emocí. A proto ten úvod. Já prostě emoce potřebuju. Jak v životě, tak i ve filmu.

Pro mě naprosto zásadní Wendersův film a zároveň jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Aneb i andělé mohou mít své touhy, a že ty touhy mohou být stejně palčivé a bolestivé, jako touhy nás obyčejných smrtelníků, o tom žádná. Nádherná filozofická báseň o smutku v nás, pocitech opuštění uprostřed betonové džungle a naději, že tu pro každého z nás někdo je. Když ne na zemi, tak na nebi určitě. Věnováno všem bývalým andělům: Andreji (Tarkovskému), Francoisi (Truffautovi) a Jasudžiróovi (Ozuovi).

4,5* Další Wendersova mnohovrstevnatá variace na to, co je v životě člověka nejdůležitější. Lidé, kteří hledají své naplnění ve vztazích, v práci, v obětování se pro druhé? Lidé, kteří hledají sebe sama? Svět, který lidé vedou až téměř na samotný konec... Mírně zahlcená a překombinovaná první třetina snímku s Wimovým oblíbeným motivem cesty, která mi přijde v porovnání se zbytkem snímku tak trochu zbytečná a nádherné poslední dvě třetiny snímku s opět vynikajícím soundtrackem, skvělou kamerou Robby Mullera, nádhernými impresionistickými distorzemi obrazu a působivou atmosférou. Většina obrazů v naší mysli je vlastně jen odrazem viděného, ale k tomu, aby se podařilo uchovat tyhle obrazy v paměti dlouhodobě, je zapotřebí silných a opravdu barvitých podnětů. A to Wenders v závěru filmu působivě zapřičiňuje. A vlastně nejen v závěru...

Předesílám, že nejsem člověk, který holduje podobným filmům. Takže, jste–li oddaným příznivcem tohoto žánru, raději dál nečtěte. Většinou tedy tyto filmy nevyhledávám. Konzumuji je, když se dočtu, že jsou něčím výjimečné (jako třeba experimenty s narací a popření žánrových pravidel u Monstra) nebo je atmosféra jejich trailerů tak sugestivní, že mě naláká do kinosálu či před TV sofa (jako třeba v případě filmu Já, legenda). Tomuhle filmu předcházela mnohá doporučení z řad zdejších uživatelů a jeho atmosféra se alespoň z ukázek zdála být přinejmenším tak hustá, jako mlha za rybníkem Brčálníkem. Inu natěšil jsem se, obrnil hroší kůží a společně s Rákosníčkem jsme čekali, kde na nás co vyhoukne. Fungovalo to tak dvacet minut, možná o kapínek dýl. Rákosníček sebou házel, škubal a řval tak, že probudil i sousedovic psa. Ale pak se odkryli záporní hrdinové v celé své kráse a scénárista zřejmě v tomtéž okamžiku utrpěl od některého z nich lebeční frakturu. Jinak si to nedokážu vyložit. Veškerá práce, kterou na filmu doposud odvedli střihač a režisér společně se skladatelem, kterým ji kongeniálně sloužil, se obrátila vniveč. Všechna ta pečlivě budovaná atmosféra, šerosvit, ponurá hudba a snímání v náznaku se postupně rozpouštěli do kupy rozváleného hnoje, kterou po sobě scénárista zanechal. Ten chlap snad nikdy neměl pojem o tom, co je to gradace, jak se staví dramatický oblouk, že existují nějaké fáze ve výstavbě scénáře, které buďto můžu ctít, nebo se je snaží přetvářet či vědomě měnit, ale ne řetězit na sebe a přes sebe jednu přihlouplou situaci za druhou, aby to ještě chvíli trvalo a něco se tam jako hýbalo. Celému tomu vratkému konstruktu scházela logika, uvěřitelnost, alespoň punc reality a špetka intelektu. A závěr to celé naprosto spolehlivě poslal do kytek a to se snažím být slušný. Takovou zhovadilost by snad nevymysleli ani klienti Ústavu sociální péče! Věřte mi, pracuji s nimi. A Rákosníček? Ten odešel na panáka s Jiřinou Bohdalovou už ve chvíli, kdy se hlavní ženská hrdinka rozpomněla, na které straně hrudníku se nachází její srdce a následovala jeho hlas! Zajímavé komentáře: jojinečko, gudaulin.

Já nevím, co se to na starý kolena se mnou děje. Nejspíš se ze mě stává romantik, či co. Pravá, nefalšovaná, nostalgická nádhera. Stát se tak na chvíli kocourem v náruči Holly a Paula. V dešti. Za zvuků Moon river. A víc - nic...

Nejsem nijak význačným příznivcem vězeňských filmů, ale tahle expresní jízda se mnou řádně zacloumala. Parker vždycky věděl, jak působit na emoce a dokazuje to i v tomhle filmu. Fenomenální výkon Brada Davise, který mě zanechal přinejmenším u dvou scén téměř bez dechu. Bezchybná režie a silný příběh. Naprosto nechápu, proč je na první příčce zdejšího žebříčku Vykoupení z věznice Shawshank, když je ve srovnání s tímhle filmem o poznání unylejší, chladně racionálnější a rozhodně méně strhující. Hlasuju za Parkera, ať si klidně redemptoristi ze Shawshanku pochybovačně kroutí hlavami. Parker rules!

Film jako podklad k zamyšlení, jestli se člověk musí za každou cenu snažit všechno rozumově uchopit a pochopit. Podle mého nemusí. Naštěstí nemusí... Ještě nám přece zbývají emoce, intuice a představivost. Vždyť i kvůli tomu jsou lidé lidmi. Můžu mít mnoho různých výkladů tohoto filmu, ale kdyby ani jeden z nich nebyl správný, jeho emoční dopad na mě to nesmaže. Proč se bavit o žánrových škatulkách? Proč se bavit o realističnosti syžetu? K smíchu... Hledáte v abstraktních obrazech konkrétní motivy? Hledáte snad v jazzu verze a refrény? Tak proč hledat u všech filmů realistickou zápletku... To by pak třeba tací pánové, jako jsou Lynch, Wenders nebo Greenaway vůbec nemohli točit. A to by byla setskramentská škoda. A jen tak mimochodem, skvělý soundtrack, výjimečný Jake Gyllenhaal a suma sumárum - jeden z nejlepších filmů roků 2001.

Tichá, poklidná, ale majestátní řeka, která s každou zákrutou vlévá život do žil. Postavám i divákovi... Krásné!