Posledné recenzie (1 199)
Vírus (1999)
Film má český dabing, ale na začátku se tam chvíli mluví rusky, což mě trochu zmátlo, ale rozumět se tomu dalo. „Koukni, Juriji, létající talíř, copak nám asi chtějí?“ říká žena. „Nejspíš nás budou ukecávat, abysme si založili účet u nějaký jejich posraný banky,“ míní Jurij. Ale spletl se, bylo to ještě o krapet horší. Pak se rozjede vlastní děj filmu, který se zpročátku jeví jako celkem slibný, ale postupně sklouzne pod hranici průměru. Škoda, čekal jsem od toho víc.
Zármutek (2023)
Z filmu plyne důležité ponaučení. Žena by měla mít víc milenců, aby když jeden z nějakého důvodu vypadne, byli v zásobě další. K etické stránce věci se svého času vyjádřil duchovní mistr Frater Rajsuthaja, který praví, že žena může mít víc milenců, pokud je má všechny ráda. Já pouze doplňuji, že žena by měla dbát na to, aby udržela věci pod kontrolou a neměla ve svých milencích zmatek. Onehdy jsem jedné kamarádce věnoval za tímto účelem diář, což ji docela rozesmálo.
Šance v čase (2024)
Docela příjemný a zábavný film, který ukazuje, jak těžké by bylo změnit budoucnost, i kdyby ji člověk předem znal. Zmiňuji aspoň jednu scénu, která s hlavní dějovou linií bezprostředně nesouvisí: Mladá slečna má přítele a je už rozhodnutá přijít s ním o panenství. Mládenec jí ukazuje, že koupil celé balení prezervativů. Ona: „Ty se tedy cítíš.“ Zbývá dořešit organizační drobnosti, totiž kde to dělat. Mládenec navrhuje, aby slečna šla hned teď k němu domů. Ona: „Máš rockerský povlečení a nad postelí modely letadýlek!“ Z toho je patrné, že ženy, a to i velmi mladé, mají estetické cítění, které by muž měl respektovat.
Posledný denníček (16)
Z mého snového deníku VI
Sen o posmrtných setkáních
(v noci z 13. na 14. června 2024)
Letím tunelem plným světla a hned od začátku si uvědomuji, že se mi to jen zdá a že mi mé nevědomí servíruje moodyovskou vizi postmortality. Pak se ocitnu v až kýčovitě krásné krajině, kde se koná nějaký piknik. Vidím stoly s občerstvením i soudek, z nějž někdo čepuje pivo. V popředí čeká uvítací výbor. Vpravo moji rodiče, vlevo pár mých kamarádů, uprostřed houf mých milenek. Nejdřív se pozdravím s rodiči a při té příležitosti jim poděkuji za to, jak se o mě dobře starali. Pak zamávám na kamarády, načež spěchám k holkám. Vidím Jitku, jak se baví s Janou H. Obě ženy se nikdy v životě nepotkaly, ale zřejmě se už stihly seznámit a zdají se být v dobrém rozmaru.
Nejdřív oslovím Janu a zeptám se: „Kde je ten tvůj Ježíš Kristus, co jsi v něj věřila?“ Jana se zasměje: „Nemontuj se do Ježíše, panteisto, nebo přijde a nakope ti zadek.“ Žasnu, odkud Jana zná slovo panteista a jaký si v záhrobí osvojila jadrný způsob vyjadřování. Prozatím však v debatě nepokračuji, jistě bude dost času všechno probrat později, a dám se do řeči s Jitkou. Zajímá mě, jestli to v záhrobí takhle vypadá pořád. Že by to byl jakýsi nekonečný mejdan? Jitka odvětí, že po oslavě mě čeká rozhovor s Bohem a poté plánování mé další inkarnace. Já na to, že na setkání a Bohem se moc těším, protože u něj hodlám uplatnit četné reklamace, ale zatím to asi nebude možné, neboť ještě žiji a tohle je jenom sen.
„Mýlíš se,“ dí, Jitka, „ve skutečnosti jsi zemřel v roce 2021 na kousnutí slunéčkem sedmitečným. Je o tom zmínka i ve slovníku českých spisovatelů, takže to musí být pravda. Jenže jako okultista ses dokázal vyhnout tzv. druhé smrti a tvá duše je stále spojená s tvým astrálním tělem. Odtud pramení tvoje iluze života.“ „Ale kdepak,“ oponuji. „Normálně žiji, pobírám důchod, v současnosti naháním maďarské nakladatelství, které pirátsky vydalo jednu moji knihu v maďarském překladu, a kromě toho píši recenze filmů na stránky ČSFD.“ „No to píšeš,“ souhlasí Jitka, „ale podobným způsobem jako dřív někteří duchové psali prostřednictvím spiritistické tabulky.“ Říkám, že se uvidí, jak to všechno vlastně je. Buď se z toho snu probudím nebo ne, a pokud ne, tak o žádnou další inkarnaci nestojím a rád bych strávil věčnost tady. Když jsou po ruce ženské a pivo, dá se v pohodě vydržet i věčnost.