999.9

Je až legrační, nakolik se film rozchází s knižní předlohou. Literární příběh se odehrává v Lovosicích, zatímco film natáčeli vesměs na opačném konci republiky. Standa Stuchlík a Robert Sůra (s kroužkem) nikdy kamarádi nebyli, arogantní Sůra totiž neměl kamarády žádné. Třídní milostný trojúhelník se také nekonal; Standa snil o učitelce přírodopisu Magdě, zatímco Sůra marně čechral peří před spolužačkou Stáňou. Kromě hry na kytaru to Standovi docela pálilo, s přehledem udělal přijímačky na děčínskou stavební průmyslovku, kdežto Sůra bezmezně spoléhal na zametacího fotra, jak se jednou posměšně vyjádřil právě Standa. V příběhu je kus autobiografie: Petr Bartůněk poměrně úspěšně fušoval do muziky a spolupracoval například s Dášou Vokatou; po revoluci se pak naplno věnoval stavební firmě.

Jsem celkem spokojen, z námětu víc vydolovat nešlo. Tatarská satanistka Chajrullina působí velmi přesvědčivě, stejně tak egocentrická Vdovina. Generace novoruských jelcinovských zbohatlíků je sice pryč, kvanta předraženého naleštěného kýče nahradil vkusný luxus, nicméně další pokolení ruských pracháčů Novorusům v míře sociopatické vyšinutosti zdatně sekunduje. Souboj Satana s Domovikem neměl chybu.

Lze předpokládat, že úplatek ve výši 190 dolarů, který požadoval madagaskarský soudce za propuštění arestovaného podvodníka, štáb nakonec uhradil, přinejmenším jako součást honoráře za natáčení. Dále pak věčná škoda nesnesitelného mentorování Bulharska ze strany německých tvůrců. Madagaskarští i bolivijští muklové by pobyt v sofijském chládku brali všemi deseti. Bláboly dvojice afghánských ekonomických uprchlíků, kteří se z kandahárského ráje přesunuli rovnou do bulharského pekla, působí vysloveně směšně. Bulhaři holt mají wir schaffen das očividně na háku...a dost možná i celou EU.