Romantický - Žánre

Základní charakteristika romantického filmu

Romantické filmy představují specifický filmový žánr, jenž klade důraz na motiv lásky (nejčastěji dvou) hlavních protagonistů. Tímtéž je definována hlavní zápletka romantických filmů, jejichž děj se může točit kolem všech možných podob partnerské lásky – lásky vášnivé, platonické, tragické, zakázané, destruktivní, přelétavé, opětované i neopětované, pomíjivé i dlouhotrvající a též lásky na první pohled. Typicky jsou hlavními hrdiny romantických filmů muž a žena, kteří se do sebe zamilují, navzájem se dvoří, následně jsou nuceni překlenout řadu překážek nebo vztahových komplikací, a nakonec skončí v objetí, vyznají si svou lásku a stvrdí ji polibkem, implikujícím pohádkové „a žili šťastně až do smrti“. Řada romantických filmů může vrcholit také nabídkou sňatku nebo svatbou, některé však končí naopak smutně, buď smrtí jednoho či obou protagonistů, nebo jejich rozchodem.

Dalšími častými tématy romantických filmů jsou kupříkladu překonávání vzájemných věkových, etnických, či společenských rozdílů mezi oběma hrdiny a potírání předsudků, rozmíšky s nepřejícími rodiči, partnerské neshody a problémy v komunikaci, problematika randění a seznamování se, intimita a sex, nečekaná odloučení a vztahy na dálku, věrnost a nevěra, milostné trojúhelníky a někdy také třeba finanční potíže nebo boj se závažnou chorobou. Některé romantické filmy jsou příběhově, tematicky i psychologicky velmi komplexní a obsahují zásadní myšlenky a poselství, jiné jsou naopak jednodušší a slouží čistě k oddechové zábavě a eskapismu. V obou případech však emocionálně působí na diváky pomocí silně prožívaných citů a určitým způsobem reflektují partnerské a milostné vztahy. Klíčovou roli v nich hraje práce s klišé a do určité míry předvídatelná a schematická vypravěčská struktura, odvíjející se od příběhu dvou postav hledajících způsoby vzájemného poznání a případného splynutí životních cest.

Podtypy romantických filmů

Nejběžnějším romantickým sub-žánrem jsou romantické komedie, které kombinují romantickou zápletku a humor, a v nichž bývají hlavními hrdiny dva pohlední a obvykle i dobře zajištění lidé, kteří si jsou navzájem osudově předurčeni. Šťastné konce romantických komedií pak mohou sloužit k povzbuzení diváků v jejich úsilí o partnerský život a k posílení jejich důvěry v instituci manželství. Jejich děj bývá poměrně banální, pod triviálním povrchem se však může skrývat spletitá síť významů a odkazů na společenský kontext doby jejich vzniku. Romantická dramata oproti tomu přistupují k příběhu se vší seriózností a uvrhají své hrdiny před zásadní komplikace, které se následně stávají zatěžkávací zkouškou prověřující sílu jejich lásky. Obvykle přitom není předem jasné, zdali se jim podaří vše překonat, nebo jim z nějakého důvodu bude znemožněno ve vztahu pokračovat (např. kvůli úmrtí jednoho z nich). Do kategorie romantických dramat většinou spadají i historické romance, v nichž je láskyplný a často i epicky vystavěný děj zasazen do určitého historického období, mnohdy navíc provázaného s válečnými konflikty.

Zvláštní kategorii tvoří fantasy romance, v níž je ústřední romantická linie ozvláštněna pohádkovými a fantazijními prvky. Její podmnožinou je paranormální romance, v níž je vždy alespoň jeden ze zamilovaných hlavních hrdinů nadpřirozenou bytostí, např. andělem, upírem, duchem, vlkodlakem, čarodějem nebo jinou nereálnou entitou. Krom toho se romantický žánr může prolínat i s jinými žánry, následkem čehož lze mluvit kupříkladu o romantických muzikálech, thrillerech, sci-fi, krimi, hororech, westernech a mnohých jiných kombinacích. V konečném důsledku pak lze za romantický označit film libovolného dalšího žánru, jehož děj stojí mimo jiné na výrazné romantické linii, v níž jsou protagonisty hlavní hrdinové.

 

Romantické filmy němé éry a romantické grotesky

Vybrané romantické elementy se v kinematografii vyskytovaly už od jejích raných počátků. Třeba zachycení polibku (v té době poměrně kontroverzní počin) bylo tématem již krátkých filmů The Kiss (1896) nebo The Kiss in the Tunnel (1899). Později se romantické motivy dostaly mimo jiné do zápletek krátkometrážních filmů The Pasha’s Daughter (1911), All for a Girl (1912) nebo The Sea Urchin (1913) a také do řady filmů režiséra D. W. Griffitha, viz například Zlomený květ (1919), Věrné srdce (1919), Venkov proti městu (1919), Cesta na východ (1920), Ulice snů (1921) či Fanfáry lásky (1928). Ve 20. letech byla krom toho natočena i naivní němá romance Britky a arabského šejka s názvem Šejk (1921), poté drama o zamilované kurtizáně Camille (1921) a drama o bývalé prostituce a milence ženatého muže Zaza (1923). Dále vzniklo např. melodrama na téma milostného trojúhelníku Tělo a ďábel (1926), následované válečnou sentimentální romancí V sedmém nebi (1927), špionážním dramatem s milostnou zápletkou Dáma z lože č. 13 (1928) nebo filmem Ecce homo! (1928), realistickým příběhem o námluvách mladého páru a jejich manželských těžkostech. Tři Oscary (poprvé udělované roku 1929) získal film režiséra F. W. Murnaua Východ slunce (1927), v němž ženatý venkovský farmář propadl neznámé krásce z města, což ho však jen utvrdilo v lásce ke své manželce. Díky svým námětům se výrazně prosadily též snímky Slečna Peggy v pokušení (1928), romantická komedie z hollywoodského zákulisí, a Polibek (1929), kriminální romance o případu záletné ženy a žárlivého manžela. Natočena byla však i spousta dalších romanticky laděných filmů, mnohé z nich jsou nicméně dnes považovány za dávno ztracené.

Zamilované páry, osudové lásky, flirtování, záchrana milované ženy v nesnázích nebo nadbíhání ženě snů byly četnými motivy i v leckterých dobrodružných filmech a zejména pak v groteskách. V dobrodružných snímcích s Douglasem Fairbanksem Zorro mstitel (1920), Robin Hood (1922) a Zloděj z Bagdádu (1924) se jejich hlavní hrdinové dvořili princeznám a dvorním paním a pasovali se do rolí jejich ochránců. Co se grotesek týče, tak Harold Lloyd usiloval o dívku svého srdce ve filmech On si namlouvá (1920), Náměsíčná nevěsta (1920), Putička (1922), O patro výš (1923) nebo On svádí děvčata (1924), zatímco Buster Keaton se pokoušel o totéž v komediích Frigo na námluvách (1920), Láska kvete v každém věku (1923), Frigo, oběť krevní msty (1923), Když se Frigo ženil (1925), Kameraman (1928) nebo Plavčík na sladké vodě (1928). Charlie Chaplin si zas osvojil romantická témata už v krátkých groteskách Charlie flirtuje (1914), Chaplin sokem v lásce (1914), Chaplin v opojení jara (1914), Chaplin jako nápadník (1914) nebo Chaplin se žení (1915), a později také v celovečerních filmech Cirkus (1928), kde bojoval o lásku krásné akrobatky, Světla velkoměsta (1931), v nichž se opakovaně snažil být nápomocen pohledné slepé květinářce, a Moderní doba (1936), ve které se dal dohromady s osiřelou zlodějkou.

 

Rané i pozdější zvukové romantické filmy

Jedním z prvních zvukových romantických filmů byl částečně mluvený snímek Dvě mladá srdce (1928), pojednávající o náhodném setkání a společně prožitém dni dvou mladých lidí. Od začátku 30. let patřily k nejpopulárnějším romantickým filmům snímky s herečkou Gretou Garbo, např. Romance (1930), Královna Kristýna (1933), Anna Karenina (1935), Dáma s kaméliemi (1936) nebo Ninočka (1939), v níž ztvárnila ruskou komisařku, která se zamilovala do pařížského aristokrata. Oblíbené byly i romantické muzikály, mimo jiné Přehlídka lásky (1929), Kouzlo valčíku (1931), Tančící Venuše (1933), Veselá vdova (1934), Páni v cylindrech (1935), Svět valčíků (1936), Smím prosit? (1937), Alexandrův Ragtime Band (1938) či Vzdušné zámky (1938), kde se pár rozhádaných snoubenců rozhodl řešit vztahové problémy u psychiatra, čímž dal nechtěně vzniknout milostnému trojúhelníku. Úspěchu se dočkaly i filmy Zlomená srdce (1935), v němž láska zamávala s osudy záletného dirigenta a plaché hudební skladatelky, a Milostný románek (1939), ve kterém přeskočila na palubě luxusního parníku jiskra mezi dvěma jedinci, zasnoubenými s jinými partnery. Časté byly též historické romance natočené podle slavných románových a divadelních předloh, viz třeba filmy Malé ženy (1933) nebo Romeo a Julie (1936), oba od režiséra George Cukora, nebo Na větrné hůrce (1939) od Williama Wylera. Zdaleka nejúspěšnějším se však v tomto ohledu stalo monumentální výpravné dílo Jih proti severu (1939), osmi Oscary ověnčená historická romance s Vivien Leigh a Clarkem Gablem v hlavních rolích, zasazená do období americké občanské války a následné rekonstrukce poraženého Jihu.

Nejúspěšnějším romantickým filmem 40. let byla oproti tomu Casablanca režiséra Michaela Curtize (1942) s Humphreym Bogartem a Ingrid Bergman, jenž proměnila tři z osmi Oscarových nominací, a která se odehrávala během druhé světové války na neutrální půdě nočního podniku v marocké metropoli. Vítězem sedmi Oscarů se stal poválečný film Williama Wylera Nejlepší léta našeho života (1946), sledující osudy několika mužů snažících se po návratu z armády vrátit do společnosti. Čtyři zlaté sošky proměnila od téhož režiséra i Dědička (1949), v níž romance hlavní hrdinky s chudým mladíkem způsobila rozepři s jejím otcem. Za zmínku stojí i romantická komedie Obchod za rohem (1940), v níž si dva znepřátelení zaměstnanci začali v odpovědi na inzerát zamilovaně dopisovat, aniž by tušili, komu ve skutečnosti píší. Po ní následovala mimo jiné romantická dramata Dopis neznámé (1948) a Little Women (1949) a romantické muzikály Nikdy nezbohatneš (1941), Krásnější než sen (1942), Dívka z titulní strany (1944), Setkáme se v St. Louis (1944) či Velikonoční přehlídka (1948).

 

Ztřeštěné romantické komedie 30. a 40. let

Termín „screwball comedies“ nebo česky též „ztřeštěné komedie“ označuje specifický sub-žánr romantických komedií, které se točily v Hollywoodu od dob velké hospodářské krize za účelem dopřát divákům na pár chvil oddech od ekonomických a sociálních problémů, jimiž celá společnost trpěla. Šlo o dialogové komediální filmy, které si utahovaly z tradičních romantických příběhů a namísto vzájemné lásky obou protagonistů zdůrazňovaly jejich smysl pro kreativní humornou konverzaci – vztah muže a ženy v nich proto často připomínal verbální souboj ve výřečnosti a důvtipu, jenž prostřednictvím dvojsmyslných sexuálních narážek nahrazoval intimní fyzický kontakt, v té době zapovězený cenzurou. V roce 1930 byl totiž založen produkční kodex (soubor mravních pravidel a pokynů, jimiž bylo záhodno se řídit), podle nějž byly určité věci a výrazy pro plátna kin nežádoucí. Flirtování a svádění tak bylo do značné míry nahrazeno slovním hašteřením, které však běžně vrcholilo již standardně, tedy vyjádřením vzájemné náklonnosti a svatbou. Oba protagonisté byli obvykle sebevědomí, tvrdohlaví a vychytralí, a navíc mnohdy pocházeli každý z jiné společenské vrstvy, což sloužilo k tematizaci střetu pracující střední třídy (typicky muž) se smetánkou (typicky žena). Dalšími tradičně využívanými motivy byla i hra s převleky a hraní falešných rolí, budování nepravděpodobných komických situací či mimořádně rychlá mluva.

Tento sub-žánr započal už se snímky jako The Patsy (1928), The Front Page (1931) nebo Bombshell (1933), za jeho definitivního zakladatele je však považován až film Franka Capry Stalo se jedné noci (1934), jenž si za romantický příběh o milionářské dcerce a nuzném novináři vysloužil jako první film v historii všech pět Oscarů v hlavních kategoriích – za nejlepší film, režii, scénář a za výkony Claudette Colbert a Clarka Gablea v hlavních rolích. Hvězdami ztřeštěných romantických komedií se kromě nich stali také Katharine Hepburn, Cary Grant, Spencer Tracy, Irene Dunne, James Stewart, Barbara Stanwyck nebo William Powell. Na šest Oscarů byl nominován snímek Její komorník (1936), vyprávějící o pobudovi zaměstnaném u výstřední milionářské rodiny, a dvě ze sedmi oscarových nominací proměnila romantická komedie Vždyť jsme jen jednou na světě (1938), pojednávající o snoubencích zažívajících trable se svými zásadně odlišnými rodinami. Film Děvče se špatnou pověstí (1936) se točil kolem bláznivých situací vyvolaných nepravdivým drbem, snímek Leopardí žena (1938) obohatil absurdní zápletku o pátrání po dinosauří kosti o ještě absurdnější nahánění krotkého leoparda a v komedii Gangsterská nevěsta (1941) se zas zamilovaný lingvista nechtěně zapletl s mafiány. Za zmínku stojí též romantické komedie Holiday (1938), Ztřeštěná (1938), Příběh z Palm Beach (1942), Veselá tlačenice (1943) nebo pozdější Adamovo žebro (1949), jehož protagonisty byla manželská dvojice právníků, z nichž se u jednoho soudního případu stali protivníci.    

Do stejného žánru spadaly též romantické komedie tematizující rozpad vztahu a jeho opětovnou obnovu, což mohlo mít podobu i rozvodu a následného nového vstupu partnerů do téhož manželství – přičemž jejich dočasné odloučení vrátilo do svazku čerstvou energii, znovunalezenou důvěru a touhu po intimitě. Typickým zástupcem byl např. snímek Lea McCareyho o rozvádějících se manželích Nahá pravda (1937), komedie Garsona Kanina Moje nejmilejší žena (1940), v níž byl čerstvě oddaný muž konfrontován se svou předchozí manželkou, již považoval za zesnulou, Příběh z Filadelfie od George Cukora (1940), ve kterém rozvedený bulvární novinář zápolil o srdce své bývalé manželky s dvěma dalšími nápadníky, nebo Jeho dívka Pátek od Howarda Hawkse (1940), v níž se šéfredaktor novin snažil získat zpět svou bývalou ženu-reportérku, zasnoubenou s jiným mužem. Ve snímku The Lady Eve od Prestona Sturgese (1941) si hlavní hrdinové prohodili obvyklé role a zůstalo na ženě, aby nadbíhala netečnému muži, a v komedii Alfreda Hitchcocka Pan Smith s manželkou (1941) se zas oddaná dvojice dozvěděla, že jejich sňatek byl v důsledku právní chyby po celou dobu neplatný. Vztahový film George Stevense Nejprve stvořil ženu (1942) pro změnu sledoval citové vzplanutí, hádky a závěrečné usmíření sportovního pisálka a mezinárodní novinářky.

 

Romantické filmy 50. let

Největší hvězdou romantických filmů padesátých let a počátku let šedesátých byla herečka Audrey Hepburn, jejíž mnohé filmy se staly celosvětovou klasikou. Oscara získala hned v roce 1954 za snímek Williama Wylera Prázdniny v Římě, jenž proměnil tři z celkem deseti nominací na zlatou sošku, a který vyprávěl o mladé princezně, jíž dělal v italské metropoli průvodce americký novinář, s nímž však kvůli svému společenskému postavení nemohla navzdory vzájemné zamilovanosti skončit. Audrey Hepburn poté zazářila i v romantických komediích Billyho Wildera Sabrina (1954) a Odpolední láska (1957) a v romantickém muzikálu Funny Face (1957). Další klasikou v jejím repertoáru se stala na sedm Oscarů nominovaná Snídaně u Tiffanyho od Blakea Edwardse (1961), jejíž hlavní hrdinka reprezentovala tehdejší atmosféru ve společnosti, zejména lehkomyslnou nevázanost, oslavování a užívání si života. Následně ztvárnila hlavní role v romantickém thrilleru Šaráda (1963), v muzikálu oceněném osmi Oscary My Fair Lady (1964) a v romantické road-movie Dva na cestě (1967).

Muzikály se též řadily k nejúspěšnějším filmům romantického žánru, od Američana v Paříži (1951), jehož hlavním hrdinou byl malíř zamilovaný do mladé Francouzky, zasnoubené s kabaretním zpěvákem, přes Zpívání v dešti (1952), které bylo hravou romantickou satirou na Hollywood v době nástupu zvukového filmu, až po válečnou muzikálovou romanci Jižní Pacifik (1958), zasazenou do období války v Tichomoří. Klasikami žánru se staly i filmy Africká královna (1951), dobrodružná romance anglické dámy a opileckého kapitána v konžské džungli, šesti Oscary oceněné Místo na výslunní (1951), osmi Oscary ověnčená válečná romance Odtud až na věčnost (1953) a Nezapomenutelná láska (1957), předělávka výše zmíněného snímku Milostný románek z roku 1939. Opomenout nelze mimo jiné ani britské romantické filmy Milionová bankovka (1954), Letní opojení (1955) a Indiskrétní příběh (1958), koprodukční shakespearovské adaptace Othello (1952) a Romeo a Julie (1954) či animované pohádky z dílny Walta Disneyho Popelka (1950) nebo Lady a Tramp (1955).

 

Sexuální romantické komedie 50. a 60. let

Zatímco ve ztřeštěných romantických komediích ze 30. a 40. let se o sexuálních a intimních tématech prakticky nemluvilo a nahrazovaly je pouze hbité důvtipné konverzace a nevinné dvojsmyslné narážky, tak v romantických komediích natáčených v 50. a 60. letech se již mluvilo o obojím na tehdejší dobu poměrně otevřeně – poprvé tak z plátna zaznělo i to, co bylo v minulých desetiletích zapovězeno Produkčním Kodexem. Za přelomový bývá v tomto směru označovaný rok 1953, kdy měla premiéru komedie mravů Otty Premingera Měsíc je modrý, uvedená navzdory námitkám a soudům s cenzory a zabývající se příběhem upřímné mladé herečky, která se svými dvěma nápadníky strávila večer rozpravami o tehdejších morálních problémech ve společnosti. Obvykle se zápletky sexuálních romantických komedií točily kolem svůdných žen přemýšlejících o manželství a sukničkářů s postranními úmysly, kteří se snažili získat jejich důvěru, čehož leckdy dosáhli pomocí klamů a přetvářek (ale nakonec to stejně často skončilo usmířením, upřímným vyznáním lásky a svatbou).

Slavnými hvězdami se v tomto sub-žánru staly herečky Marilyn Monroe (Páni mají radši blondýnky z roku 1953, Jak si vzít milionáře z roku 1953 a Pojď, budeme se milovat z roku 1960) a Doris Day (Lover Come Back z roku 1961, Kouzlo norkové kožešiny z roku 1962). Největšího úspěchu dosáhly romantické komedie Billyho Wildera s Marilyn Monroe Slaměný vdovec (1955), v němž ženatý muž trávil osamocené večery s naivní a neodolatelnou sousedkou, a Někdo to rád horké (1959), na šest Oscarů nominovaný příběh dvou muzikantů, kteří se na útěku před gangstery převlékli za ženy a ukryli se v dívčím orchestru. Billy Wilder poté natočil i romantické komedie s Jackem Lemmonem a Shirley MacLaine Byt (1960), pěti Oscary oceněný snímek o úředníkovi, jenž půjčoval kolegům svůj byt kvůli schůzkám s milenkami, a Sladká Irma (1963), pojednávající o pařížské prostitutce, do níž se zamiloval bývalý policista. Jednu z pěti oscarových nominací proměnila i komedie Michaela Gordona s Doris Day a Rockem Hudsonem Noční rozhovor (1959), jejíž hlavní hrdina pomocí různých klamů sváděl ženy a pak se v přestrojení za texaského boháče začal zajímat i o samotářskou návrhářku, s níž sdílel telefonní linku, a která jej považovala za sexuálního maniaka. Od druhé poloviny 60. let probíhající sexuální revoluce však v USA zavedla nové trendy a romantické komedie, v nichž byla žena pouhou lovnou kořistí, záhy přestaly být v kurzu.

 

Další romantické filmy 60. let

Ohromný úspěch slavil deseti Oscary oceněný muzikál Roberta Wise a Jeromeho Robbinse West Side Story (1961), který sice vycházel z příběhu Shakespearovy tragédie „Romeo a Julie“, leč zasadil její děj do moderního New Yorku. Tatáž hra se pak dočkala klasické adaptace v podobě snímku Romeo a Julie (1968), jehož režisér Franco Zeffirelli měl zkušenosti se shakespearovskou látkou už při natáčení filmu Zkrocení zlé ženy (1967). Ze slavných románových předloh vycházela též romantická dramata Lolita režiséra Stanleyho Kubricka (1962) a Daleko od hlučícího davu od Johna Schlesingera (1967). Romantické komedie Bosé nohy v parku (1967) a Kaktusový květ (1969) zas byly natočeny podle divadelních her. Obrovskými událostmi se staly výpravné filmy Kleopatra (1963), třemi Oscary oceněná pompézní historická romance s Elizabeth Taylor v roli egyptské vládkyně, a vítěz pěti Oscarů od režiséra Davida Leana Doktor Živago (1965), příběh lásky ženatého lékaře a vdané aristokratky na pozadí první světové války a ruské občanské války.

Na svou dobu byl velmi pokrokový na deset Oscarů nominovaný konverzační snímek Stanleyho Kramera Hádej, kdo přijde na večeři (1967), v němž se bělošská manželská dvojice musela vyrovnat s černošským přítelem jejich dcery. Za zmínku stojí také romantické komediální muzikály Dolarová manželství (1964) a Hello, Dolly! (1969) a také filmy Italské prázdniny (1961) a Třpyt v trávě (1961). V Evropě byla v té době dlouhodobým fenoménem koprodukční francouzská série historických romantických filmů s Michèle Mercier a Robertem Hosseinem v hlavních rolích, vyprávějící o šlechtičně provdané za bohatého hraběte a tvořená snímky Angelika, markýza andělů (1964), Báječná Angelika (1965), Angelika a král (1966), Nezkrotná Angelika (1967) a Angelika a sultán (1968). Z dalších čistě evropských produkcí 60. let si zaslouží vyzdvihnout mimo jiné italské romantické filmy Včera, dnes a zítra (1963) a Manželství po italsku (1964), francouzské snímky Jules a Jim (1962) a Ukradené polibky (1968) nebo československé Lásky jedné plavovlásky (1965).

 

Úpadek romantických komedií v 70. a 80. letech

Změny v Hollywoodu ve druhé polovině 60. let se propsaly i do filmové tvorby 70. let – nová generace filmařů již nelpěla na ohraných žánrových šablonách a přicházela místo toho s novými náměty a postupy, přičemž zrušení Produkčního Kodexu též přispělo k otevírání nových témat. Ještě v roce 1967 se dočkalo ohromného úspěchu na sedm Oscarů nominované romantické komediální drama režiséra Mikea Nicholse Absolvent, v němž si Dustin Hoffman coby vysokoškolský student začal tajný milostný románek se starší vdanou ženou, načež se však zamiloval do její dcery. V závěru filmu sice došlo k rozvrácení svatby na poslední chvíli a k úprku mladého páru před svatebčany, nicméně soudě dle rozpaků a nejistoty v tvářích unikajících hrdinů se šťastný konec přesto nekonal. Šlo tedy spíše o snímek polemizující s romantickým žánrem a s jeho vzorci. Podobně polemická byla později např. černá romantická komedie Nový list (1971), jejíž zchudlý hlavní hrdina se rozhodl pro manželství s bohatou dědičkou jen kvůli jejímu majetku a ve vhodný okamžik ji plánoval zabít, nebo čtyřmi Oscary oceněná romantická komedie Annie Hallová od Woodyho Allena (1977), v níž ústřední dvojice procházela procesem námluv, zatímco paradoxně neustále debatovala o absurdnosti vztahů a nemožnosti pravé lásky.

Romantický žánr klasického typu byl tudíž v 70. letech celkově na ústupu a ani v první polovině 80. let nezpůsoboval až na pár výjimek příliš výrazný ohlas. Zajetých šablon se drželo jen několik filmů, např. na čtyři Oscary nominovaný snímek Příští rok ve stejnou dobu (1978) nebo komedie Billyho Wildera Nebožtíci přejí lásce (1972) a Na titulní straně (1974). Jiné filmy zas šablony naopak bořily – poměrně netradiční romancí byl v tomto směru kupříkladu film Harold a Maude (1971), vyprávějící o přátelství smrtí posedlého dvacetiletého mladíka s energickou osmdesátiletou stařenkou. Nezvyklého romantického hrdinu v podobě neurotického obrýleného filmového kritika v podání Woodyho Allena představil zas snímek Zahraj to znovu, Same (1972), jehož dialogy se točily převážně kolem vztahových a sexuálních peripetií, a který vznikl jako demytizační pocta Casablance. Samotný Woody Allen se k romantickému žánru dostal kromě zmíněné Annie Hallové i ve filmech Manhattan (1979), Purpurová růže z Káhiry (1985) nebo Hana a její sestry (1986). Na devět Oscarů byl nominován snímek Sydneyho Pollacka Tootsie (1982), v němž se Dustin Hoffman coby přehlížený herec rozhodl zkusit štěstí v převleku za ženu. Ve fantasy filmu Rona Howarda Žbluňk! (1984) se zas hlavní hrdina v podání Toma Hankse zamiloval do mořské panny.

Ve druhé polovině 80. let byla poměrně úspěšná i komedie s Diane Keaton Baby Boom (1987), pak třemi Oscary oceněný snímek Pod vlivem úplňku (1987), na sedm Oscarů nominovaný snímek Jamese L. Brookse Vysíláme zprávy (1987), na šest Oscarů nominovaná Podnikavá dívka od Mikea Nicholse (1988), Cesta do Ameriky s Eddiem Murphym (1988) nebo také středoškolská romance Camerona Crowea Řekni cokoliv… (1989). Na ztřeštěné romantické komedie z 30. a 40. let navázaly např. snímky Co dál, doktore? (1972), Něco divokého (1986) nebo také Přes palubu od Garryho Marshalla (1987), v němž obyčejný truhlář přesvědčil bohatou ženu se ztrátou paměti, že je jeho manželkou. Velkým hitem byla romantická komedie Roba Reinera Když Harry potkal Sally (1989) protkaná konverzacemi o vztazích a sexu a vyprávějící o dvou hrdinech v podání Meg Ryan a Billyho Crystala, kteří si v průběhu několika náhodných setkání prošli cestou od protikladných cizinců přes důvěrné přátele až po milenecký pár.

 

Další romantické filmy 70. a 80. let

Do napjaté atmosféry plné neklidu a konfliktů vplul v roce 1970 do kin naopak vlídný a citlivý film režiséra Arthura Hillera Love Story, jenž vystihoval ducha i filmařské postupy tehdejší doby a přetvořil její závažné společenské problémy do civilní a klasicky pojaté romance dvou mladých lidí z rozdílných třídních poměrů. Dojemně smutný film se stal diváckým hitem a zároveň vzorem pro spoustu pozdějších srdceryvných romantických dramat. Značný ohlas způsobilo i milostné drama Bernarda Bertolucciho Poslední tango v Paříži (1972), které vyvolalo svou sexuální otevřeností vlnu kontroverze. Osm Oscarů získal Kabaret Boba Fosse (1972), zabývající se milostným vzplanutím několika postav na pozadí rodícího se fašismu v Berlíně 30. let. Nesmírně populárním se stal muzikál Pomáda (1978) s Johnem Travoltou a Olivií Newton-John v hlavních rolích, který se nostalgicky navracel k 50. létům, a jehož písničky postupem času díky dlouhodobé oblibě zlidověly. Za zmínku stojí i hudební romantické drama Martina Scorseseho New York, New York (1977), pojednávající o komplikovaném milostném vztahu jazzového saxofonisty a popové zpěvačky, a na osm Oscarů nominovaný protiválečný romantický snímek Hala Ashbyho Návrat domů (1978), který vyprávěl příběh vojáka, jehož žena se po jeho odchodu do války ve Vietnamu zamilovala do postiženého válečného veterána.

V 80. letech se při udílení Oscarů dařilo v rámci romantického žánru především Ceně za něžnost od Jamese L. Brookse (1984), jenž se zabývala partnerskými vztahy matky a dcery, a Vzpomínkám na Afriku Sydneyho Pollacka (1985), v nichž si Meryl Streep a Robert Redford zahráli zamilovaný pár tvořený majitelkou kávové plantáže a charismatickým lovcem. V boji o zlaté sošky však uspěly i snímky Jentl (1983), jehož režisérka Barbra Streisand v něm ztvárnila ženu, která se v touze studovat náboženství začala vydávat za muže, Bohem zapomenuté děti Randy Haines (1986), které vyprávěly o lásce učitele a bývalé žačky v internátní škole pro neslyšící, a Nebezpečné známosti Stephena Frearse (1988), jež byly adaptací historického románu o vikomtovi a markýze, kteří si s oblibou zahrávali s city ostatních lidí. Zásadním diváckým hitem se stal Hříšný tanec (1987), v němž se Patrick Swayze a Jennifer Grey ujali rolí tanečního instruktora a dívky z konzervativní rodiny, která se nečekaně stala jeho partnerkou na důležité vystoupení. Opomenout nelze ani snímek Zamilován (1984), francouzskou Magickou hlubinu (1988) nebo Ocelové magnólie (1989), a také některé romantické filmy spadající do jiných žánrů, např. do sci-fi (Starman, 1984), dobrodružného filmu (Honba za diamantem, 1984), fantasy pohádky (Jestřábí žena z roku 1985, Princezna nevěsta z roku 1987) či animovaného filmu (Malá mořská víla z roku 1989).

 

Romantické filmy 90. let

Největšími kasovními romantickými hity 90. let byly snímky Duch od Jerryho Zuckera (1990), dvěma Oscary oceněný příběh s Patrickem Swayzem a Demi Moore v rolích tragicky zesnulého úředníka a jeho partnerky, kterou se snažil kontaktovat ze záhrobí, a jedenácti Oscary ověnčený Titanik od Jamese Camerona (1997). Ten kromě potopení slavného parníku vyprávěl i o lásce dvou mladých lidí z rozdílných společenských vrstev v podání Leonarda DiCapria a Kate Winslet a dlouho držel rekord coby nejvýdělečnější film všech dob. Na Oscarech krom toho výrazně uspěl též Anglický pacient režiséra Anthonyho Minghelly (1996), romantické válečné drama o raněném vojákovi vyprávějícím své ošetřovatelce o vzpomínkách na druhou světovou válku, dále komediálně laděný film Jamese L. Brookse Lepší už to nebude (1997), zabývající se vztahem cholerického mrzouta a jeho oblíbené číšnice, které ztvárnili Jack Nicholson a Helen Hunt, a také Zamilovaný Shakespeare Johna Maddena (1998), věnovaný lásce slavného londýnského dramatika a jeho múzy. Zásadního diváckého ohlasu se dostalo i Osobnímu strážci Micka Jacksona (1992), líčícímu v hlavních rolích s Whitney Houston a Kevinem Costnerem příběh slavné zpěvačky a jejího bodyguarda.

K barvě pleti se aktivisticky vyjadřovalo romantické drama Spikea Leeho Horečka džungle (1991), v němž se ženatý afroamerický architekt spustil se svou italsko-americkou sekretářkou. Snímek Roberta Mulligana V měsíčním svitu (1991) byl zároveň filmem o dospívání, komediální film Kevina Smithe Hledám Amy (1997) se zas zaměřil na lesbickou tematiku a ve snímku Martina Bresta Seznamte se, Joe Black (1998) se o síle lásky hlavních hrdinů v podání Claire Forlani a Brada Pitta přesvědčila samotná Smrt, vtělená do jednoho z nich. Ve Městě andělů Brada Silberlinga (1998), volné předělávce německého filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (1987), byl pro změnu jednou z hlavních postav zamilovaný anděl. Ještě zvláštnějšího protagonistu v podobě umělého člověka s ostrými břity místy rukou nabídl Střihoruký Edward od Tima Burtona (1990). Podle slavných románových předloh vznikly mimo jiné romantické historické filmy Věk nevinnosti od Martina Scorseseho (1993), Malé ženy od Gillian Armstrong (1994), Rozum a cit od Anga Leeho (1995) či Emma od Douglase McGratha (1996) a dramata Zemřít mladý od Joela Schumachera (1991), Hořký měsíc od Romana Polanského (1992), Madisonské mosty od Clinta Eastwooda (1995) nebo Lolita od Adriana Lyneho (1997).

Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film získalo v roce 1993 francouzské válečné romantické drama Indočína (1992), vyprávějící o lásce majitelky kaučukových plantáží v koloniálním Vietnamu k francouzskému vojákovi, který se však zamiloval do její adoptivní dcery. Výrazně na sebe upozornily též hongkongské romantické filmy režiséra Kar-wai Wonga, zejména Chungking express (1994), Padlí andělé (1995), Šťastni spolu (1997) nebo Stvořeni pro lásku (2000), líčící příběh nemanželské lásky dvou lidí, jejichž partneři trávili mnoho času na pracovních cestách, a jim nezbylo než trávit osamělé večery ve sdíleném bytu. Pozoruhodným experimentem se stalo romantické konverzační drama s Ethanem Hawkem a Julií Delpy Před úsvitem (1995), jehož režisér Richard Linklater se v něm věnoval náhodnému setkání dvou lidí a jejich společně prožitému dni, načež se ke stejným postavám vrátil se stejnými herci i ve filmech Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013) a zachytil tak jejich další osudy s pravidelnými časovými odstupy včetně jejich reálného stárnutí. Film Romeo a Julie (1996) se v rukách režiséra Baze Luhrmanna stal zmodernizovanou adaptací slavné Shakespearovy tragédie, zatímco filmy Mnoho povyku pro nic (1993), Večer tříkrálový (1996) a Sen noci svatojánské (1999) zas čerpaly z jeho komedií.

 

Renesance romantických komedií v 90. letech

Po úspěchu vše zmíněné romantické komedie Když Harry potkal Sally (1989) se s počátkem 90. let znovu zrodila popularita romantických komedií. Ty však byly většinou zcela oproštěny od konverzací o sexu, jež byly populární v 70. a 80. letech, a spíše se vracely k ještě starším osvědčeným žánrovým šablonám. Obrovským hitem se stal film Garryho Marshalla Pretty Woman (1990), jenž v příběhu o lásce prostitutky a milionářského podnikatele využil střetu dvou lidí ze zcela odlišných společenských vrstev a z Julie Roberts s Richarda Gerea udělal hvězdy romantického žánru. Právě snímky s Julií Roberts v hlavní roli se řadily mezi nejvýdělečnější romantické filmy druhé poloviny této dekády, viz např. Svatba mého nejlepšího přítele (1997), v němž se snažila uhnat svého bývalého partnera, zasnoubeného s jinou ženou, Notting Hill (1999), kde se do ní coby do filmové hvězdy zamiloval obyčejný knihkupec ztvárněný Hughem Grantem, nebo Nevěsta na útěku (1999), ve které se jako žena opakovaně utíkající svým snoubencům od oltáře opět setkala s Richardem Gerem.

Pro výslednou podobu Notting Hillu byl určující i britský scenárista a později též režisér Richard Curtis, jenž do romantických komedií zanesl suchý anglický humor, neohrabané hlavní hrdiny a svérázné vedlejší postavy – viz třeba Čtyři svatby a jeden pohřeb od Mikea Newella (1994). Typické pro 90. léta bylo oproti minulým desetiletím i častější vyobrazování hrdinek romantických komedií jako nezávislých emancipovaných žen, které při řešení vztahových problémů současně budovaly pracovní kariéru. Třeba v Báječném dni (1996) ztvárnila Michelle Pfeiffer architektu-samoživitelku, Jennifer Aniston si zas ve filmu Perfektní záskok (1997) zahrála snaživou agentku reklamní agentury, toužící po kariérním postupu, a v komedii Po čem ženy touží (2000) byla Helen Hunt manažerkou a nadřízenou hlavního hrdiny, jenž jednoho dne začal slyšet myšlenky žen v okolí.

Velkou konkurencí byla Julii Roberts v rámci romantických komedií Meg Ryan, která v 90. letech zazářila mimo jiné ve snímcích I.Q. (1994), kde jí byl dohazovačem samotný Albert Einstein, Francouzský polibek (1995), v němž se během cesty do Paříže za svým milencem seznámila se šarmantním podvodníkem, nebo Propadlí lásce (1997), ve kterém se vyrovnávala s koncem vztahu. Mezi její nejslavnější romantické komedie z tohoto období však patřily ty, v nichž jí dělal filmového partnera Tom Hanks – nejprve Joe kontra sopka (1990) a poté i dvojice filmů režisérky a scenáristky Nory Ephron, Samotář v Seattlu (1993), kde si domluvili rande naslepo na svatého Valentýna, a Láska přes internet (1998), ve které ztvárnili dva nesnášenlivé profesní konkurenty, kteří si na internetu anonymně posílali zamilované vzkazy, aniž by přitom tušili, kdo byl ve skutečnosti jejich adresátem. Často obsazovaná (viz třeba filmy Magická posedlost z roku 1998 či Živelná pohroma z roku 1999) byla také Sandra Bullock, jejíž hrdinka si ve filmu Zatímco jsi spal (1995) vysnila ideálního partnera, nicméně po splnění svého snu si uvědomila, že ta pravá láska na ni čeká někde jinde. Dalšími oblíbenými herečkami romantických komedií byla např. i Drew Barrymore (Píseň pro nevěstu z roku 1998, Nepolíbená z roku 1999), Andie MacDowell (Zelená karta z roku 1990, Na hromnice o den více z roku 1993), Cameron Diaz (Něco na té Mary je, 1998) nebo Julia Stiles (Deset důvodů, proč tě nenávidím, 1999).

 

Romantické filmy nového tisíciletí

Po roce 2000 se stal mezinárodní senzací francouzský romantický snímek Amélie z Montmartru (2001), s Audrey Tautou v roli servírky, která se rozhodla pomáhat lidem nacházet štěstí. Mimořádné popularity se dočkal i na osm Oscarů nominovaný muzikál Baze Luhrmanna Moulin Rouge (2001), jehož děj o lásce básníka a pařížské kurtizány byl prošpikován úryvky ze slavných písní minulých desetiletí. Šest ze třinácti oscarových nominací později proměnil podobně úspěšný romantický muzikál La La Land (2016), v jehož příběhu se zamilovaná dvojice v podání Emmy Stone a Ryana Goslinga střetla s ambiciózními sny i s tvrdou realitou, a který režisér Damien Chazelle pojal jako poctu muzikálům z období klasického Hollywoodu. Poctou Hollywoodu (tentokrát konci němé éry) byl věnován zas snímek Umělec (2011), jenž obdržel Oscarů pět. Ještě hlouběji do minulosti šly mimo jiné historické romance Návrat do Cold Mountain z roku 2003 (americká občanská válka), Dívka s perlou z roku 2003 (17. století) nebo Králova přízeň z roku 2008 (16. století).

Leckterá romantická dramata se zabývala homosexuálními vztahy – např. třemi Oscary vyznamenaná Zkrocená hora (2005) a filmy Na konci světa (2017) či Dej mi své jméno (2017) se věnovaly postavám opatrně se sbližujících gayů, zatímco snímky Život Adele (2013), Carol (2015), Portrét dívky v plamenech (2019) nebo Amonit (2020) vyprávěly o lesbické tematice. Přibylo i romantických filmů zabývajících se tématem vážného zdravotního či mentálního omezení či smrtelné nemoci jednoho nebo obou hlavních hrdinů, ať už šlo o leukémii (Dlouhá cesta z roku 2002, Teď a tady z roku 2012), Alzheimerovu chorobu (Zápisník jedné lásky nebo Vzpomínky na lásku, oba z roku 2004), Aspergerův syndrom (Adam, 2009), Parkinsonovu chorobu (Láska a jiné závislosti, 2010), maniakální depresi (Terapie láskou, 2012), náhlou ztrátu paměti (Navždy spolu, 2012), mozkovou mrtvici (Láska, 2012), rakovinu (50/50 z roku 2011, Hvězdy nám nepřály z roku 2014), ochrnutí (Než jsem tě poznala z roku 2016, Nádech pro lásku z roku 2017) nebo alergii na sluneční světlo (Půlnoční láska, 2018).

Režisér Joe Wright oživil s herečkou Keirou Knightley a s filmy Pýcha a předsudek (2005), Pokání (2007) a Anna Karenina (2012) romantické adaptace klasických románů. Navázaly na něj např. Bouřlivé výšiny od Andrey Arnold (2011), Jana Eyrová od Caryho Fukunagy (2011), nebo Velký Gatsby od Baze Luhrmanna (2013). Podle knižních předloh poté vznikly i snímky Daleko od hlučícího davu od Thomase Vinterberga (2015), Brooklyn (2015), Světlo mezi oceány (2016) nebo také Malé ženy (2019), které spojoval s Wrightovým Pokáním jejich postmoderní meta-fikční závěr. Nesmírně populárními se staly též leckteré jihokorejské romantické filmy, kromě již zmíněných Vzpomínek na lásku např. i My Sassy Girl (2001), Classic (2003), Daisy (2006), Castaway on the Moon (2009), Vnitřní krása (2014) nebo romantický thriller Komorná (2016).

 

Netradiční romantické filmy po roce 2000

Mnohé romantické filmy obohacovaly své zápletky o různé netradiční nebo fantazijní prvky – třeba ve Věčném svitu neposkvrněné mysli (2004) si hlavní protagonista nechával vymazat vzpomínky na svou bývalou přítelkyni, hlavní hrdinové Domu u jezera (2006) společně komunikovali napříč časem a sci-fi romance Výchozí bod (2014) zas pracovala s motivem reinkarnace. V Podivuhodném případu Benjamina Buttona (2008), nominovaném na třináct Oscarů, se zamilovaná dvojice potýkala s opačným stárnutím jednoho z nich a ve fantasy dramatu Věčně mladá (2015) byl hlavní hrdince proces stárnutí pro změnu zcela přerušen. Vznikaly romantické filmy válečné (Pearl Harbor z roku 2001, Austrálie z roku 2008 či Spojenci z roku 2016), hudební (Zrodila se hvězda, 2018), erotické (Sekretářka z roku 2002, Padesát odstínů šedi z roku 2015) i pohádkové, ať už hrané (Popelka z roku 2015, Kráska a zvíře z roku 2017), nebo animované (Mrtvá nevěsta Tima Burtona z roku 2005, Na vlásku z roku 2010).

Ve třech verzích natočený film Zmizení Eleanor Rigbyové (2013 a 2014) vyprávěl ten samý příběh ze dvou různých perspektiv. Postavy ve filmu Nit z přízraků (2017) zas svůj neobvyklý romantický vztah módního návrháře a jeho múzy vybudovaly na naprosté oddanosti a až nezdravé závislosti a posedlosti. Některé filmy se odlišovaly pro změnu nezvyklým prostředím, ať už exotickým (Gejša z roku 2005, Barevný závoj z roku 2006), či vesmírným (Pasažéři, 2016), a jiné zas zaujaly nekonvenčním protagonistou. Kupříkladu hlavní hrdina pohádkového Hvězdného prachu (2007) se v něm zamiloval do spadlé hvězdy, ve filmu Ona (2013) se zas řešil vztah muže a operačního systému s umělou inteligencí a Tvář vody (2018), která proměnila čtyři ze třinácti oscarových nominací, se zaobírala podivuhodnou romancí němé uklízečky s obojživelným netvorem. Fenoménem se v tomto směru stal snímek Stmívání (2008), jehož příběh o lásce středoškolské studentky a upíra dal vzniknout nesmírně oblíbené filmové fantasy sérii.

 

Tváře romantických komedií 21. století

Počátek nového milénia se nesl z hlediska romantických komedií ve znamení velkých britských hitů v podobě Deníku Bridget Jonesové od režisérky Sharon Maguire (2001), v níž Renée Zellweger ztvárnila třicátnici bojující při hledání partnera s nadbytečnými kily a s nedostatkem sebedůvěry, a hvězdně obsazené povídkové Lásky nebeské od Richarda Curtise (2003), z níž se postupem času stala vánoční romantická klasika. Herečky etablované v romantickém žánru od minulého desetiletí byly hvězdami i nadále, zejména Jennifer Aniston (Rozchod! z roku 2006, Záměna z roku 2010), Sandra Bullock (Láska s výstrahou z roku 2002, Návrh z roku 2009), Cameron Diaz (Prázdniny z roku 2006, Mejdan v Las Vegas z roku 2008) či Drew Barrymore (50x a stále poprvé, 2004). Z herců se udržel v kurzu převážně Hugh Grant (Jak na věc z roku 2002, Hudbu složil, slova napsal z roku 2006), Ben Stiller (Rabín, kněz a krásná blondýna z roku 2000, Riskni to s Polly z roku 2004) nebo Adam Sandler (Opilí láskou z roku 2002, Španglicky snadno a rychle z roku 2004).

Staré známé nicméně začaly postupně doplňovat i nové tváře – např. Reese Witherspoon (Pravá blondýnka z roku 2000), Anne Hathaway (Deník princezny, 2001), Sarah Jessica Parker (Sex ve městě, 2008), Jennifer Lopez (Svatby podle Mary, 2001), Kirsten Dunst (Wimbledon, 2004), Katherine Heigl (Chceš mě, chci tě, 2009), Mila Kunis (Kamarád taky rád, 2011) nebo Emma Stone (Bláznivá, zatracená láska, 2011). Z mužů se podařilo v romantických komediích prosadit např. Johnu Cusackovi (Lásce na stopě, 2001), Matthewovi McConaugheymu (Jak ztratit kluka v 10 dnech, 2003) nebo Ashtonu Kutcherovi (Hlavně nezávazně, 2011).

 

Netradiční romantické komedie po roce 2000 a únava žánru

Jak se model klasické romantické komedie začal postupem času zásadně vyčerpávat, pokusili se jej mnozí tvůrci oživit nepříliš okoukaným námětem či tématem. Obrovským hitem byla Moje tlustá řecká svatba (2002), která čerpala z kulturních rozdílů mezi zamilovanými hrdiny, komedie Zbouchnutá (2007), jenž se točila kolem nechtěného těhotenství, či muzikálová romance Mamma Mia! (2008), v níž zněly písničky od skupiny ABBA. Ve filmech Kate a Leopold (2001) a Půlnoc v Paříži (2011) se operovalo s cestováním v čase, ve snímku A co když je to pravda? (2005) se hlavní hrdina zamiloval do ducha zesnulé nájemnice a komedie Penelope (2007) zas obohacovala romantickou zápletku o pohádkové prvky. Inovací byla i práce s retro stylizací (Kašlu na lásku od Peytona Reeda z roku 2003), hledání nových úrovní vulgarity a sexuálních limitů (Zack a Miri točí porno od Kevina Smithe z roku 2008), nebo vyprávění o milostných pletkách starších generací, viz filmy režisérky Nancy Meyers Lepší pozdě nežli později (2003) nebo Nějak se to komplikuje (2009).

Krom žánrových konvencí si řada romantických komedií pohrávala i s pojetím hlavního hrdiny – ve filmu Kopačky (2008) byl vylíčen jako mimořádně citlivý jedinec, ve snímku 500 dní se Summer (2009) jím byl snílek, co se zamiloval do cynické ženy zásadně odmítající věřit v existenci lásky, a v popkulturními odkazy nacpané komiksové komedii Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010) šlo o geeka, jenž musel o svou vyvolenou bojovat s jejími předchozími známostmi. Populární byly též romantické komedie typu „bromance“, tedy filmy naplňující určitá romantická schémata, leč zaměřující se přitom na přátelství dvou mužů, viz např. Nesvatbovi (2005), Superbad (2007) nebo Kámoš k pohledání (2009).

V pozdějších letech se však romantická komedie ocitla již zcela na ústupu a výraznějšího ohlasu se dočkaly jen ty skutečně netradiční, např. kombinované s akčním filmem (Tohle je válka, 2012), fantasy motivem o cestování v čase (Lásky čas, 2013), hororem (Mrtví a neklidní, 2013), homosexuální zápletkou (Já, Simon, 2018) nebo vánoční tematikou (Last Christmas, 2019). Populárními se staly též snímky Ruby Sparks (2012), v němž před zraky mladého spisovatele magicky obživla fiktivní hrdinka jeho romantických románů, Pěkně blbě (2017), inspirovaný skutečnou romancí Američanky a Pákistánce, Yesterday (2019), odehrávající se v alternativním světě, v němž nikdy neexistovala skupina Beatles, nebo Palm Springs (2020), zabývající se paradoxy časové smyčky.

 

Romantické televizní seriály, sitkomy, mýdlové opery a telenovely

V raném období televizního vysílání měly romantické seriály často podobu tzv. soap oper (neboli mýdlových oper), tedy vztahových seriálů s jednoduchými romantickými či melodramatickými příběhy, z nichž leckteré se vysílaly třeba i několik desetiletí – díky čemuž se pro ně uchytil termín „nekonečné seriály“. V těchto seriálech na sebe jednotlivé epizody navazovaly, odehrávaly se ve stále stejném prostředí a v průběhu let se v nich vystřídala spousta postav, které spojovaly nejčastěji rodinné, přátelské nebo pracovní vazby. Z těch nejdéle trvajících stojí za zmínku např. U nás ve Springfieldu (1952-2009), As the World Turns (1956-2010), Coronation Street (od roku 1960), General Hospital (od roku 1963), Tak jde čas (od roku 1965), All my Children (1970-2011), Mladí a neklidní (od roku 1973) nebo Báječní a bohatí (od roku 1987). Dlouhodobě byly oblíbené např. i vztahové seriály The Love Boat (1977-1987), jenž pojednával o různých románcích pasažérů luxusní výletní lodi, Dallas (1978-1991), který se točil kolem bohatých členů rodiny zakladatele naftové společnosti, nebo Síla rodu (1981-1990), v němž šlo pro změnu o rodinu disponující vinařským panstvím. Umělecky hodnotnější byly oproti tomu např. britské televizní minisérie a seriály natočené podle románů Jane Austen, které existovaly již v 50. letech (kdy vznikly hned dvě verze Pýchy a předsudku, jedna v roce 1952 a druhá v roce 1958). Tento trend se na televizních obrazovkách těšil oblibě i v 60. a 70. letech (viz Pýcha a předsudek z roku 1967, Persuasion z roku 1971 a Emma z roku 1972) a udržel se i v pozdějších dekádách (viz Pýcha a předsudek z roku 1980, Mansfield Park z roku 1983, Pýcha a předsudek z roku 1995, Rozum a cit z roku 2008 či Slečna Emma z roku 2009).

V 90. letech vzniklo několik seriálů, které používaly mustr převzaný od soap oper, leč zaměřovaly se zejména na mladé a dospívající diváky. Průkopnický byl v tomto směru seriál Beverly Hills 90210 (1990-2000), jejichž hrdiny byli pohlední středoškoláci z bohatých rodin, kteří společně prožívali první lásky, rozchody a další události. Na podobném principu byl vystavěn i seriál Melrose Place (1992-1999) nebo Zlatá sedmdesátá (1998-2006), jenž kromě školního prostředí stál i na retro stylizaci, a později na ně navázaly mimo jiné seriály O.C. (2003-2007) či Super drbna (2007-2012). V 90. letech byly nicméně velmi oblíbené také mnohé telenovely (latinskoamerické obdoby soap oper), zejména venezuelské (Kassandra, 1992), argentinské (Divoký anděl, 1998-1999) a mexické (Esmeralda z roku 1997, Rosalinda z roku 1999 nebo Hříšná láska z let 2001-2002). Vztahovými a partnerskými problémy se zabývaly i leckteré komediální sitkomy, především Přátelé (1994-2004) a Sex ve městě (1998-2004), z těch pozdějších např. Jak jsem poznal vaši matku (2005-2014), Teorie velkého třesku (2007-2019) a Taková moderní rodinka (2009-2020). Seriál Gilmorova děvčata (2000-2007) zas nahlížel na vztahovou problematiku z perspektivy dvou žen, matky a její předčasně vyspělé dcery.

Po roce 2000 se výrazně uchytily mimo jiné dramatické romantické seriály Chirurgové (od roku 2005) a Láska je láska (2004-2009) a také romantické fantasy seriály True Blood: Pravá krev (2008-2014) a Upíří deníky (2009-2017). Z komediálně-romantických seriálů dokázaly výrazně zapůsobit např. série Lovesick (2014-2018), Nesvá (od roku 2016), Love (2016-2018) a žánrová očekávání sarkasticky bořící Nejsem do tebe blázen (2014-2019). Řadu fanoušků si získaly i leckteré jihokorejské romantické seriály, jako třeba Full House (2004), You’re Beautiful (2009), Fated to Love You (2014), Můj tajný románek (2017), Láska padá z nebe (2019-2020) nebo Love Alarm (od roku 2019).

Filmmaniak