Diary (7)
Нелюбовь (2017)
Filmu nelze upřít poutavost, promyšlenost, kompoziční vyváženost (pozoruhodné využití zpravodajství o konci světa v roce '12 a počínající válečný stav na Ukrajině v roce '14).
Přesto se tento žánr pomalu začíná zajídat – ostatně, koho by bavilo živit se donekonečna "syrovými dramaty"? Sledovat snímek, v němž dvě postavy vykazují oproti zbylým aktérům takřka andělský charakter, ježto jim ani jednou nevytečou nervy? Vždyť natočit film, jehož středobodem je zmizelý chlapec, jenž se na obrazovce ocitne sotva na pár minut, a jehož osud zůstane navždy neznámý, již dávno není troufalostí, nýbrž pokračováním v zaběhnuté tradici (srov. 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny).
Přesto nutno uznat, že Nemilovaní jdou ve své sociální kritice poměrně daleko – berou si na paškál (pravda, slabší odvar) "nových Rusů" a odhalují jak jejich sebestřednost a bezohlednost, tak možné příčiny těchto vlastností. Jako bonus přinášejí ještě náhled do pracovních podmínek tamějších korporátních společností – politika firmy spočívá v tom, že její zaměstnanci žijí ve spořádaném svazku manželském a se závazky. Nosný motiv, který by si zasluhoval samostatné zpracování.
L'Immortelle (1963), Alain Robbe-Grillet
Tři roky po Godardovi (U konce s dechem.) Pár desítek let před Sorrentinem, schopným obdobných psychoanalytických sekvencí, ovšem ve značně líbivějším hávu.
Toto jsou postupy, jež jsou dnes popsané, tedy známé, očekávatelné a symptomatické pro danou éru; opakující se záběry natočené z odlišného úhlu (mešita a rozhovor o nečistých ženách) tak z pohledu dneška může působit redundantně. Přesto jsem nestačila žasnout nad určitými pasážemi. V tureckých kulisách tím lépe.
Toni Erdmann
Co se skrývá mezi povislými prsy dcery - protagonistky, a chlupy bulharského kostýmu otce - protagonisty?
Obecně platí, že v kinematografii, resp. obecně v narativních dílech, je velice podstatné to nedořečené. U Toniho Erdmanna snad prvně jsem měla pocit, že to nedořečené je trochu zdlouhavé, a snímek by byl býval mohl být o něco kratší.
To je ale nejspíše jediná výtka. Jinak je Toni Erdmann pozoruhodný film. Úžasná volba prostředí současného Rumunska - zejména zbohatlické Bukurešti, která přesně takto vypadá.
A bout de souffle
"Chci se stát nesmrtelným a poté zemřít."
Film, který má smysl asi jak pro koho a jak čím. Pro mě zejména atmosférou Francie šedesátých let, interviewem s rumunským spisovatelem, vypadlým sklíčkem ze slunečních brýlí. Nic až tak závažného. Divák se o postavy nemusí bát, nechá je pouze plynout.
Svecenikova djeca
Už po zhlédnutí Co je muž bez kníru mi došlo, že v balkánských filmech vystupují postavy charismatických kneží. A proč by taky ne, když to tak hezky zapadá (a vypadá). Knězovy děti mi doporučoval jeden můj učitel z vejšky. Říkal, že je to film o tom, jak kněz propichuje kondomy v trafice. Což je fakt, o tom to je. Ale jen do určité chvíle - dokud to propichování nemá následky. Takový pěkný Adam stvořitel, neboli co si nadrobíš, to si sněz.
Detektiv Downs
Tohle je smutný případ; námět překonal samotný film, který zas taková pecka není. Když už jsem z něčeho byla vydřená, tak z toho, že Starrová svedla Roberta. Kdyby nebyla rodina Starrových tak debilně karikaturní, mohla tato scéna ukázat, jak hluboko člověk může klesnout. Nevím, nakolik je to vhodné přirovnání, ale Vesničko má středisková pracovala s postavou mentálně zaostalého mnohem líp. Aspoň podle mýho teda.
Match Point
Neboli každý má své místo nahoře?
Dvouhodinová stopáž je pro allenovku děsně ubíjející - vedle toho, že tento snímek ani není allenovka par excellence. S motivem zabití milenky jsme se sice u Allena mohli setkat už ve Zločinech a poklescích, jenže Zločiny a poklesky bylo přece jenom jinčí kafe. Zatímco v Match Pointu je nevěra ústředním tématem - trochu ohraným, není-liž? - ve Zločinech a poklescích byla tématem více méně okrajovým, tak nějak zapadala do toho reje podivných a uvěřitelných postaviček. Z postav Match Pointu čiší motivace až příliš, taky je ostatně s britským přízvukem neustále opakují a já jim nevěřím. A možná jsem to celé blbě pochopila a byl to prostě záměr. Obdobně jako mi v románu Johna Braina přišli protagonisté umělí a účeloví, i Match Point si možná nemá hrát na uvěřitelnost. Možná to v těch vyšších kruzích fakt takhle chodí. Ale já nevim. Mně hlavně přijde, že Anglie Allenovi nesvědčí, což se o to víc projevilo v Potkáš muže svých snů.