LaRhette

V současné době vzniká mnoho filmů na hranici mezi realitou a fikcí. Ale co film, který se seriózně vydává za dokument, zatímco je dost možná jenom vypočítavou kalkulací s divákovými emocemi, s důvěřivostí, s ochotou přistoupit na hru? A co s námi vlastně dělá upozornění, že film je podle skutečných událostí?

Jeden z důvodů, proč jsou reality show tak populární, je pocit, že tvůrci pracují a manipulují se skutečnými osobami, že jsou tedy děje naprosto reálné, tím pádem i pravdivé. Právě na tom staví i populární americká reality show Catfish, jejíž tvůrci si připravili prostředí pomocí krátkého a na první pohled neškodného "dokumentu".
Můžu pouze spekulovat, jestli byl film už od začátku zamýšlen jako výkop a v podstatě pouze předehra pro zamýšlenou show nebo zdali show vyplynula až z něčekaného úspěchu poctivé dokumentaristické práce s nejistým výsledkem. Přirozeně, existují dvě skupiny lidí, důvěřiví a na druhé straně prověřující skeptici.
Přiznám, že čím objemnější je má divácká zkušenost s tímto hitem, tím více podléhám skepticismu. Ale jak se říká: V Americe je možné všechno!
Ano, dokumenty, zvláště portréty slavných osobností, bývají do velké míry stylizované. Např. dokument o Nicku Caveovi z letošního karlovarského festivalu by byl běžným životopisným filmem, ale tím, že hlavní představitel představuje (ale přitom vlastně hraje) sám sebe, označuje se jako dokument. Těžko říct, jaký scénář následují tři přátelé a zároveň představitelé filmu Catfish. V roce 2010 rozhodli se sledovat šokující příběh o seznámení jednoho z nich. Dnes už proslavený moderátor Catfish – reality show, Yaniv Schulman (familiérně oslovovaný jako Nev) se zamiloval.
Začalo to úplně nevinně. Nev byl v té době začínajícím fotografem, proto cítil příjemnou satisfakci, když obdržel kresbu jedné ze svých autorských fotografií od talentované malé holčičky z opačného konce Ameriky. Odepsal jí, ale to ještě netušil (snad), co tím započne. Postupně se seznámil s její matkou, ale i sestrou, krásnou dlouhovlasou tanečnicí se sympatickým hlasem. Sice jenom přes internet, jen sem tam si zavolali, Nev však propadl kouzlu neznámého. Zamiloval se do idealizované virtuální ženy. Protože on sám k ní byl po celou dobu stoprocentně upřímný, nechtěl zůstat pouze u chatování a místo toho se vydal setkat se svou vysněnou ženou tváří v tvář. Pokud film sledujete s nulovou informovaností o zlomovém okamžiku filmu, bude pro vás cesta na místo setkání přímo adrenalinová.
Dostáváme se zde do bodu, kdy se i diváctvo věřící dělí na dvě podskupiny. První, do které přirozeně spadají hlavně lidé, sami procházející obdobným vztahem jako Nev. Ti asi spíše doufají, že všechno dobře dopadne, internetové seznámení propukne ve velkou světovou lásku a taková je přece už napořád. Pohádka. Škodolibá opozice bude naopak doufat, že se Nev setká s něčím šokujícím, což on sám v této fázi tuší, ale i přesto neztrácí naději. Opět, pokud nejede podle předem smluveného scénáře. Odhalení této skutečnosti by z filmu nejspíš udělalo mohutnou aféru. Na tvůrce by se začalo nahlížet v negativním světle, přestože je film poutavý i z jiných stránek, třeba i té formální a byl by to zajímavý experiment (taková sonda do psychologie diváka), ale nebyl by tou takzvanou realitou, se kterou divák u dokumentu automaticky počítá. Zmizelo by emoční soucítění. Pokud budou obě tyto strany věřit, že sledují něco, co se doopravdy událo, jejich pocity se několikanásobně zintenzivní. Řekla bych, že lidé mají u hraných fikčních filmů určitý odstup způsobený vědomím, že sledují cosi smyšleného. Jakmile se stanou pozorovateli reálné události, je mnohem snadnější se ztotožnit, film obdivovat nebo shodit. Takové filmy dodávají nebo berou naději a mění životy, stejně jako často šokující (televizní) zprávy. Stalo se/nestalo se to i jiným, tak proč ne mně? Dokázal to on, dokážu to i já.
I kdyby byl film pouze komerční kalkulací, nelze mu upřít vyzdvihnutí důležitého tématu. Nedostatečně diskutované virtuální identity, fenomén dnešní doby, který s uvěřejněním filmu dostal také svou oficiální slovníkovou definici - catfish. Catfish je v tomto případě označneí pro člověka, který předstírá být někým jiným (obvykle prostřednictvím sociálních sítí) a vytváří tak falešnou identitu.
I když to mnozí z nás nepřiznají veřejně, každý někdy zatoužil být někým jiným. Internet vám to umožní. A nejen to. Vy si můžete úplně neomezeně vybrat, kým budete. Limitem je vám jenom vlastní představivost a schopnost manipulovat s těmi "na druhé straně". Možná už jste sami zalhali cizímu člověku přes internet, bez pocitu zodpovědnosti nebo viny za něj. Zdá se, že je to jenom taková neškodná hra, často se však zvrhne v nevídané.
Jak jsem již zmínila, na film navazuje úspěšná stejnojmená televizní reality show. K nápadu přišel sám Nev, poté co se vyrovnal se svou duševní újmou a začal reagovat na maily prosící ho o pomoc. Dostávalo se mu nespočtu proseb o podporu při setkání s internetovými známostmi daných pisatelů. Nev vyslyšel jejich proseb, sestavil štáb a v předloňském roce dovedl show až na televizní obrazovky. V pořadu působí zároveň jako mentor a duchovní vedoucí, ale také jako strážný anděl, který sestoupil, aby mohl pomoci svým chráněncům. Mocně přitom čerpá ze své jednorázové, ale zato silné zkušenosti a nezdráhá se nabízet rady při každém kroku v odhalování protějšku.
Mé prvotní nadšení začalo upadat už během první série reality show, kdy jsem si uvědomila, že četnost nepravých identit je nepravděpodobně vysoká, což ale samozřejmě nevylučuje skutečně dokumentární základ. Když jsem se dostala ke druhé sérii, stále tu byl pouze jeden z odhalených, vydávající se jak vizuálně, tak mentálně za toho, kým doopravdy byl. To není všechno. V některých případech bylo lhaní tajemného protějšku tak průhledné, že jsem nebyla schopná pochopit, jak by tomu mohl někdo věřit několik minut, někteří tomu však byli schopni věřit i rozsahu několika let. Nechtělo se mi připustit, že by někdo mohl být až tak naivní a důvěřivý. Začala jsem si to sama pro sebe zdůvodňovat nepovedenným scénářem postrádajícím uvěřitelnost, ale nakonec, stačí si jenom přečíst noviny, poslechnout zprávy a dojde vám, že takoví lidé tu jsou. Slepě vedeni představou čehosi vysněného.
Zdá se mi vlastně vtipné, jak se některé filmy snaží být hyperrealistické, ale realita může být nakonec tak absurdní a šokující, že jí ve výsledku není nikdo ochoten uvěřit a místo toho ji zpochybňuje. Ráda budu doufat, že je to i případ filmu a slova Catfish, zapsaného v oficiálním slovníku jako odborný termín, označující už nejen sumce.