Recent diary (4)
Nejlepší filmy roku 2023
Tento rok přinesl velmi neobvyklé překvapení, a sice že i blockbustery plné CGI a odlehčeného humoru dovedou vtáhnout do děje a nechat odžít kvalitní příběh. Stejně tak, že i dlouhé tříhodinové snímky, které jsou stále více a více v módě, dokážou utéct rychle, pokud člověk včas přepne na notu, kterou film hraje. A rovněž jsem s úžasem sledoval, že i v naší malé zemi letos vzniklo pár velmi hravých a originálních projektů, které dávají naději české budoucí kinematografii, ve které je o něco méně bizáru a více umění. Dalo by se to tedy nazvat rokem překvapení. Jenže, každý rok je svým způsobem překvapení, stejně jako každý film v tomto výběru.
České sci-fi vytvářené s mimořádnou láskou k žánru a se zručností v oboru. Detektivka, která vás nutí nejen přemýšlet nad postavami a zvraty v příběhu, ale i nad potenciální skutečností, že by takový svět mohl jednou opravdu existovat. V pravý čas nám nastavuje zrcadlo před touhou pořád mít víc a víc v našem životě, včetně nikdy nekončícího života jako takového. Možná snímek nepřináší velké zvraty, ani dříve známé dějové zápletky, ale za to nás surově a věrohodně přenáší do prostředí svého vlastního žánru, který tvůrci bravurně stvořili a já jen s otevřenou pusou při běžících titulkách zíral a modlil se, ať takto kreativních filmů tvořených s autorskou touhou v naší zemi vzniká co nejvíce. Nekonečněkrát děkuji a velmi přeji všechny druhy úspěchů, které tento snímek čekají a kolik dalších autorů se tímhle filmem inspirují. Bod obnovy dokazuje, že i s menším rozpočtem se dají konat zázraky, když rozumíte žánru a příběhu ve světě, který jste stvořili.
Surovost, realita, upřímnost, bolest a neustávající pocit, že nemůžete udělat vůbec nic, i když byste rádi. Tohle všechno přinesl nesmírně autenticky vyobrazený snímek Agnieszky Holland. Od první vteřiny víte, že ve filmu něco není fér a vy jen čekáte, až vám na to film dá odpověď. O to děsivější je, že snímek neukazuje žádné rozřešení nad nespravedlností, která se všude děje, ani neškatulkuje a neukazuje prstem na čí straně je chyba při pachání takových nelidskostí, ale místo toho autenticky zobrazuje závažnost situace z vícero úhlů pohledu. Černobílý snímek s takřka minimem hudby doslova srší napětím a nepříjemně vydramatizovanými situacemi. Poctivé řemeslo a vztyčený prostředníček polské vládě. Hranice mi pomohla si uvědomit, že v čase neřešitelných situací lidem pomáhá k lidskosti jedině umění. Umění, které v pravou chvíli zobrazuje jen mírně zkreslenou realitu a zachycuje, co nejautentičtěji prožitek postav.
Doposud mi žádný film z MCU tolik nevytřel zrak. Strážci totiž mají něco, co ostatním filmům této franšízy chybí, a to je autorská vize. James Gunn dokázal završit svět svých oblíbenců s citem, a představit mi něco, co jsem v Marvelu poslední dekádu neviděl. Dokázal poctivě dokončit trilogii. Trilogii, která věděla od počátku, kam směřuje, nebála se experimentovat, hledat nové směry a především se držela svého laciného humoru a postav nevyvíjející se jednosměrně. Dodnes mám před očima obraz malého Rocketa loučící se se svými zesnulými přáteli, při kterém hraje nevinná hudba Johna Murphyho. Na samotném závěru filmu jsem si připadal jako při odchodu ze srazu svých nejlepších přátel ze střední, kdy všichni víme že se loučíme na dlouho, ale ne napořád a s oslavnou a veselou náladou. Nerojíte slzy z donucení, ale z prostého pocitu zahřátí na srdci. Máte vlastně radost ze samotného odloučení. Lituji, že jsem Strážce Galaxie dříve odsuzoval, ale tohle zakončení nasadilo korunu blockbusterům a mě vyvedl z omylu a představy nad podobně laděnými snímky. Prosím, více autorských filmů od tohoto studia. Nesmírně to potřebují.
7. Dungeons & Dragons: Čest zlodějů
Jestli tenhle rok přinesl něco, co od první vteřiny jenom srší kreativitou a humorem ze všech stran, je to právě tenhle film. Nikdy jsem nebyl zasvěcen do světa D&D a nikdy jsem nebyl velký obdivovatel, když se v současných blockbusterech moc plýtvá s humorem jen kvůli udržení pozornosti mladých diváků. Tenhle film obě tyto překážky během prvních pár minut u mne okamžitě odboural. Jenom si vzpomenu na nepředstavitelně hravé využití praktických efektů, pomyslím na unikátní sekvence, když se zloději pokouší využít kouzlo k zastižení jiného zločince nebo si s úsměvem vzpomenu, jak jsem se popadal smíchy při scéně oživování mrtvol… Sám se nemůžu nabažit vzpomínkami na perfektní zážitek v kině, že bude potřeba si ho co nejdříve pustit znovu. Živě si pamatuji, jak jsem s kamarádem odcházel z kina, kdy za normálních okolností necháváme film ještě uležet v hlavě a moc se o něm nebavíme, avšak tentokrát jsme oba na sebe vychrlili: „Po tolika letech… Konečně pořádný fantasy.” Velká pravda. Jeden z nejvypiplanější humorných blockbusterů vůbec a nesmírně mě zabolelo dozvědět se, jak film finančně propadl, přestože se jedná o snímek, do kterého bych to jaktěživ neřekl. Pokračování se zřejmě nedočkáme, ale navždy mi toto hravé fantasy s nulovým kýčem zůstane v srdci.
Christopher Nolan je záruka unikátního zážitku. To všichni víme. Všechny jeho filmy jsou velmi chladné, náročné, ale přesto kinematograficky strhující. To všichni víme. Od filmu jsem tedy měl hned od počátku zaručeno, že to bude vtahující zážitek, především právě na IMAX plátně ze 70 mm pásu. Všechny filmy tohoto režiséra pro mě osobně přinášejí silnou podívanou, ale i rozporuplné pohledy, díky kterým nemám nutnost si pouštět snímek znovu. V tomto ohledu mi právě Oppenheimer vytřel zrak. Přesto, jak informacemi napěchovaný film to je, přesto kolik témat a poselství přináší, až se v tom člověk ztrácí, jsem držel pozornost po celou tříhodinovou stopáž a jen jsem zíral, jak se prosté životopisné drama dá vyšperkovat a může přinést napínavější podívanou, než mnohé nabité blockbustery plné CGI. Můj oblíbenec Cillian Murphy doslova září v odlesku atomového hřibu. Jeho emoce v průběhu filmu jsou natolik uvěřitelné, a to i přesto, jak náročnou postavu zde ztvárňuje. Myslím, že kandidát na letošní oskary je jasný. Je neuvěřitelné, jak prostá konverzace prolínaná s vizemi Roberta Oppenheimera dokáže být tak napínavá i za cenu, že člověk nemá nejmenší ponětí, o čem kvantoví fyzici vedou po celou dobu řeč. Obsahuje mnoho postav, mnoho dějových linek, šílenou stopáž, příliš náročné dialogy, ale přesto vykresluje extrémně intenzivní psychologickou podívanou, která člověku dá možnost vybrat si, jestli skutečný Oppenheimer byl psychopat a blázen nebo naopak vizionář hledající sám sebe celý život. Bezpochyby jeden z nejsilnějším Nolanových filmů, který by mu konečně mohl přinést hlavní cenu akademie už jen za to, že po skončení filmu jsem jen zíral s otevřenou pusou a zpracovával, co jsem to právě viděl.
Ať se snažím, jak se snažím, vždycky mám nějaké očekávání před filmem, i když nechci, poněvadž tahle lidská vlastnost donutí člověka film odsoudit, jakmile není podle jeho představ. Od Barbie jsem očekával autorskou a hravou komedii, což jsem dostal, ale za nic na světě jsem nečekal, že až v takovém měřítku. V životě by mě nenapadlo, že film o panence mě donutí vrátit se do života a zamilovat se do obyčejného faktu, že ho žiji. Především mě uchvátilo, jakou cestou se hravá komedie přetvořila a mísila se s prvky dramatu filosofujícího nad našimi životy. Je až neuvěřitelné, kam sahají hranice představivost Grety Gerwig a já jí děkuji, že se o ni podělila. Nadělila nám fantastický casting, především Ryana Goslinga v roli Kena, který zde byl kompletně ve svém živlu, donutil mě svým herectvím co minutu se válet smíchy a zaživa si nedovedu představit jiného herce, kterému by role tak nepředstavitelně moc sedla. Stále kroutím hlavou nad představou, jak moc se tvůrcům povedlo stvořit uvěřitelný svět v příběhu, který rozehrává všechna problematická témata současnosti a odpovídá vám na ně vskutku nevinně jako dítě, které si hraje s panenkou. Tahle metafora je ten nejlepší způsob, jakým se film dá popsat. Barbie právoplatně patří na seznam filmů, které by dle mého názoru měl vidět každý mladý člověk vyrůstající v 21. století.
4. Spider-Man: Napříč paralelními světy
Nepředstavitelně kreativní a vypiplaná práce, která se vyplatila. Tým animátorů předvedl zázraky, které přivedly na tento svět po takové době zcela unikátní podobu nového Spider-Mana. Čekal jsem oddechový blockbuster, ale místo toho jsem dostal více než působivý příběh jednoho dospívajícího kluka a jedné dospívající dívky, kteří mají superschopnosti, a přestože ví, že napříč vesmíry v tom nejsou sami, tak i přesto se musí vypořádat se svými odlišnostmi. Pokud bych film rozstříhal na každý jednotlivý záběr, musel bych pronajmout několik muzeí, do kterých bych vyvěsil tolik nádherně barevných výjevů a momentů, které nemají ve světě filmu obdoby. Člověk se i ve svých dvaceti letech nemůže nenavrátit do momentu, kdy se zavíral ve svém pokoji a představoval si, že nasadí kostým a vyklouzne oknem ven proto, aby zachraňoval svět. Jako dítěti mi nikdy nedocházelo, že bych se přitom neměl s kým podělit o svou výjimečnost a hrdinskost, jelikož tahle síla by s sebou nesla zodpovědnost a odvrácenou stránku v podobě komplikovaného vztahu ke svému okolí a rodině. Naštěstí mi to Miles Morales ukázal a já se vcítil do svého o něco mladšího já jako nikdy předtím a opět se něco přiučil. Spider-Gwen se v tomto filmu stala pravděpodobně tou nejnádhernější animovanou postavou v mých imaginárních filmových láskách, a to nejen pro svůj vzhled, ale rovněž pro svůj stále moudřejší charakter, který dokazuje, že mladé holky, které mají problematický vztah se svými otci můžou dojít ke zjištění, že hádky a nenávist v rodině přichází často kvůli lásce. Děkuji, že i nadále nás Spider-Man filmy mohou něco učit, a nejen zabavovat. Pamatuji si, že ihned při začátku závěrečných titulků, kdy začala hrát skladba Am I Dreaming mi projela jako úplně první myšlenka hlavou na citát Martina Scorseseho: „This is pure cinema.”
3. Babylon
Filmařský spektákl, který je určený každému, kdo má nějakou životní vášeň a bojuje o ni. Velmi nedoceněný film roku, který až přespříliš surově a upřímně ukazuje všemožné příběhy smyšlených hollywoodských osobností a nechává člověka unášet jejich bolestmi a slastmi, až se nakonec člověku zasteskne, jestli jeho sny mají vůbec smysl, a pak si uvědomí, že vlastně mají. Damien Chazelle se kompletně vyhnul jakémukoliv kýči, jakýmkoli sotva uvěřitelným situacím a místo toho rozehrál figurky všemi směry bez ohledu na to, co si kdo o jeho díle pomyslí, a to je úžasné. Vyřádil se na poli své lásce k filmu dvacátých let, lásce k hollywoodskému prostředí, obdivu k ujetým mejdanům tehdejší doby, lásce k jazzu a v podstatě i k celému filmařského průmyslu. Pro všechny cinefily je Babylon hotový ráj k prozkoumávání. Damien dosud natočil jen nadprůměrně upřímné filmy. Nechť mu to vydrží a děkuji mu za originálně intenzivní zážitek plný kolotoče tolika nových dojmů z naprosto uvěřitelného prostředí.
Teď budu mimořádně sentimentální, ale nic jiného mi nezbývá. Opravdu se může v obyčejné anime pohádce schovávat tolik krásy, dobroty, poselství a čistých pohádkových motivů? Opravdu může animovaný film působit o tolik lidštěji, než mnohé hrané, které jsem za svůj život spatřil? Je úžasné, že i v dnešní době vzniklo takové dílo, které si nehraje na zbytečně složitou zápletku, neustálé zvraty a komplexní charaktery, které se mění ze vteřiny na vteřinu. Kdepak. Suzume není jen jméno hlavní postavy, ale poselství samotného filmu. Obyčejná dívka, která si prochází velmi silným traumatem, ze kterého ji dostane jedině životní láska v podobě třínohé židle. Takto by se dal shrnout námět filmu, který zní vyšinutě, ale přesto je výsledek neskonale nádherný. Po takové době jsem mohl spatřit snímek, který se soustředí hlavně na dobrodružství a na vývoj hlavní postavy skrze její minulost a zážitky ze samotné cesty, kterou prochází v průběhu filmu. Někomu je to málo, ale mně to nejen stačí, ale dokonce smekám a klaním se před autory, kteří se pokusili o tak procítěný příběh plný pohádkových motivů, uvěřitelných emocích a fragmentů včasného vzpamatování se, že život, jaký žijeme je právě tak dokonalý, jaký ho žijeme i s šílenou bolestí, kterou si taháme jako olověnou kouli na noze. Titulní píseň Suzume mě doslova a do písmene dostala do slz, když jsem sledoval závěrečné titulky přikovaný ke kinové sedačce. Dodnes si pamatuji hořkost slz, které mi stékaly až ke krku a nebyly to pouze slzy smutku ani radosti. Bylo to tak nějak všechno dohromady. Oslava života a spokojenost, že jsem viděl takový film. Klaním se a děkuji. Miluji filmovou tvorbu o to více, když vím, že příběhy umí být tak silné jako je tenhle.
Jedno jediné slovo vystihuje tento snímek… Lidskost. Tak dlouhou dobu jsem neviděl opravdu čisté drama, které by si nehrálo na věčně opakované problematické životní situace a vyhrocené momenty a ani se pro svou originalitu nesnažilo skloubit s jiným žánrem, např. komedií. Velryba taková není. Je to čisté drama o hledání svého místa v životě. Prostý příběh o otci, který se snaží v posledních chvílích svého života získat zpět přízeň své dcery. Samotný námět tedy zní jako tuctové drama, které může zapadnout mezi ostatní filmy, ale mimořádně autentický příběh Samuela D. Huntera a precizně vypiplaná režie Darrena Aronofskyho z tohoto nízkorozpočtového snímku udělaly emocionální spektákl 21. století. Sám režisér se nechal slyšet, že se filmem snažil vrátit pláč do kinového sálu a povedlo se. Já měl na krajíčku, jistá paní v sále se mnou měla záchvat smíchu a breku zároveň, že nebylo slyšet, co postavy ve filmu říkají a při odchodu ze sálu jsem neslyšel nic než popotahování a smrkání do kapesníků. Kdo může říct, že se mu něco takového povedlo? Jestli se něčemu takovému nedá říkat lidskost, pak už nevím. Brendan Fraser je zkrátka neuvěřitelný. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak postava Charlieho, kterou zde ztvárňuje, pobírá tolik optimismu i přes tělesné a psychické bolesti, které ho trápí. I z toho důvodu se Charlie stal jedním z nejneuvěřitelnějších filmových charakterů, jaké jsem na plátně kdy mohl spatřit. Sadie Sink je nepředstavitelně autentická a její charakter si i přes její agresivitu nešlo nezamilovat právě kvůli již zmíněnému optimistickému protipólu v podání Brendana Frasera. A Hong Chau? S úsměvem vzpomínám, jak tato na oko zlomená žena po celý film nasazovala brnění selhání, a přitom postupně odkrývala jednotlivé pláty a ukazovala takovou empatii, jaká se v našem světě obtížně hledá. Stejně jako Charlie dokázal najít kouzlo života v obyčejných slovech a esejích, já ji vidím v tomhle komorném dramatu, které doporučuji každému, kdo hledá v životě rovnováhu a přestává věřit v dobro lidí, poněvadž neexistuje definice více lidských charakterů, než jaké jsou představeny v tomto filmu. Nikde jsem neviděl zobrazení tolika dobrých i děsivých rozhodnutích, kterých jsme my lidé schopni jen za cenu toho, že hledáme sami sebe a snažíme se narovnat zpřelámaná pouta. Děkuji Charliemu, že mě provedl jeho děsivou cestou obezity a získávání si lásky. Děkuji tvůrcům za unikátně silný a uvěřitelný zážitek. Děkuji za všechno. Děkuji za to, že my lidé děláme takové příběhy o lidech.
