XX15

Nejlepší je hned ten první díl o obývacích pokojích. Georgiánský styl a zvláště bydlení ve viktoriánském stylu,  to je krása interiérů, která inspiruje dodnes. Udělal mi opravdu radost. Kouzelný. (Dominantou byly otapetované stěny, někdy obložené dřevem, ornamenty, množství hodnotných dekorací u vyšších měšťanských společenských tříd - umělecké drahé předměty jako sochy a obrazy, zdobená zrcadla, zemité hnědočervené barvy, místy pozlacený nábytek, květované vzory i proužky. Obýváky jako místa společenského setkávání se u krbu ve světle svíček, později ve světle plynového osvětlení). Pro někoho to je přeplácaný styl, ve kterém by žít nechtěl, což osobně nechápu. Když by to vzal do rukou profesionál, který nemusí šetřit na vybavení, já bych v tom romantickém přepychu a tehdejších každodenních čajových dýcháncích žila ráda. Ale i ty chudší příbytky měly něco do sebe. Je dobré různé styly letmo představit, další informace může případný zájemce dohledat jinde. Navíc hravě a vtipně natočený seriál.

Johanka je inspirující bytostí. Statečně bojující za svojí věc, za své přesvědčení, za to co cítila jako své poslání... Vyčerpaní vojáci tehdy potřebovali osobnost, ikonu, ke které by mohli vzhlížet a která by jim dodala sílu. Ač nakonec zrazená vlastními, těmi mocnými politiky, za jejichž prospěch vždy zápasila a potýkala se za ně do posledního dechu. Když začala mít moc velký vliv ve Francii, když nepřátelé potřebovali někoho ztrestat a najít obětního beránka, stala se pro obě strany znepřátelených zemí příliš nepohodlnou. V některých pramenech se uvádí, že její vidiny byly způsobené schizofrenií, nikoli její údajnou svatostí. Takováto verze a pozadí jejího životního příběhu by asi také nebyla pro krále a Francii žádoucí.

Přesto byla beze sporu nesmírně charismatickou osobností, která uměla oslovit a strhnout davy. Svojí čistotou, odvahou a upřímnou vírou, že bojuje za správnou věc a poselstvím, že se člověk nesmí vzdát, inspiruje lidi dodnes.

V obdivu mužů nedostižná Angelika a romantické fantazie mého dětství... Dříve jsem sérii milovala, dnes už se nad každou druhou větou pousměju... Ale i tak to je srdcovka. Škoda, že dnes už to nemůžu brát tak vážně.

I dnes si některý z pětice filmů -asi tak jednou za tři čtyři roky- pustím jako kulisu k nějaké činnosti, i přes mnohé nedostatky. Osudem a muži hýčkané Angelice všechno projde. Nepřízeň osudu je navíc krátkodobého charakteru a lehce se z každé šlamastyky dostává, vyhrabe se opravdu z každé svízele brzy zpět na nejvyšší výsluní jako mávnutím kouzelného proutku. Z totálního společenského dna rovnou na francouzský dvůr k samotnému Ludvíku, králi slunce. Až mně samotné ty legrační věty a přemrštěné absurdní příběhy občas vadí. I když jedna věc je pravdou, že vyjímečné a atraktivní ženy to mají v životě snadnější než ty průměrné a když jsou mladé, snáze se krásky v nesnázích někdo ujme.

Z uměleckého hlediska je to opravdu úsměvné, vůbec tu pětici filmů v uměleckém smyslu slova neobhajuji,. Člověk to musí brát shovívavě, jako romantickou pohádku, ale tvrdit, že tato místy do nebe volající naivita mě nikdy nezasáhla, by byla lež. Protože jsem sérii filmů opakovaně viděla a znám kdejakou větu, dávám jí dokonce do TOP 10. 

Mám v oblibě první díl a vůbec nejraději ten třetí: Angeliku a král.

Na druhou stranu, mnoho historických filmů jsou jen dobrodružné oddechovky (až na jisté vyjímky, například ty životopisné o slavných osobnostech, ale i zde bývá mnoho polopravd a doupravených smýšlenek).

Michael Praed jako seriál. ROBIN HOOD, nejlepší představitel Robina všech dob. A také nejlepší filmové zpracování známého dobrodružného, legendárního příběhu, pocházející z roku 1984 (Velká Británie).

Dobrodružné drama 

Nicholas Rogers

neboli herec Kim Rossi Stuart

Její princové, moje pubertální lásky