Meist gefolgt Genres / Typen / Herkünfte

  • Komödie
  • Drama
  • Krimi
  • Märchen
  • Familie

Neueste Bewertungen (2 133)

Close (2022)

21.09.2024

Odchod bez řádů (1982) (Fernsehfilm)

21.09.2024

The Greatest Night in Pop (2024)

03.09.2024

Fireworks (2023)

26.08.2024

Leave the World Behind (2023)

26.08.2024

Nejdelší cesta (1986) (Fernsehfilm)

26.08.2024

Vlny (2024)

24.08.2024

Killer stellen sich nicht vor (1980)

24.08.2024

Vier für ein Ave Maria (1968)

24.08.2024

Werbung

Letztes Tagebuch (1)

Téma Havel: Kdo je vítěz?

V listopadu 89 mi bylo patnáct let a jméno Václava Havla jsem tehdy slyšel poprvé. Přiznávám se k tomu, i když mnozí se dnes vezou na nutné vlně všeználkovství a všichni pochopitelně už v říjnu téhož roku věděli, komu je v Rudém právu věnována narozeninová gratulace pro Ferdinanda Vaňka. Ne, realita byla tehdy jiná a drtivá většina národa žádala na Hrad Dubčeka, protože Havla nikdo neznal. Leč koloběh dějin byl tehdy velmi rychlý a na Hrad se dostal Havel.

18. prosince 2011 jsem se o úmrtí Václava Havla dozvěděl v rámci Otázek Václava Moravce. Během těch uplynulých dvaadvaceti let jsem si k Havlovi vybudoval určitý postoj, který lze shrnout do slovního spojení umírněná úcta. Zvláště z reakcí významných osobností ze zahraničí lze vyčíst, že jsme přišli o vskutku výraznou osobnost, na kterou se v posledních letech tak trochu pozapomnělo. Přes svou úctu k Václavu Havlovi jsem se ale neztotožnil s tím, co v následujících dnech po jeho smrti předvedla média v čele s Českou televizí. Permanentně posmutnělý bernardýn v podání Václava Moravce předkládal národu nejen (neustálé, zdlouhavé a plačtivé) zpravodajství, ale i mnohé často úsměvné programy typu, kdy se k problematice psychologického významu hromadného truchlení vyjadřoval renomovaný psycholog nebo proběhla reportáž z Kladrub o koních, kteří povezou onu lafetu. Vodou na mlýn kritikům byl i fakt, že pohřeb proběhl den před Štědrým večerem a pak najednou jako když střihne - alespoň pokud jsem stíhal sledovat, o Štědrém dnu nebyla o Václavu Havlovi nikde ani zmínka.

Vedle všudypřítomné glorifikace se s podobnou intenzitou začaly rojit i kritické hlasy (dokumentující mimo jiné svobodu slova Havlem umožněnou), které se ovšem omezily na tři zásadní kontroverzní témata - amnestie z roku 90, omluva sudetským Němcům a bombardování Jugoslávie. V různých diskuzních fórech jsem se snažil odkaz Václava Havla hájit, ale když došlo na kritiku převážení na zmíněné lafetě, tady už jsem se zmohl jenom na laciný argument - no, tak bývalého vrchního velitele ozbrojených sil s bydlištěm v Dělostřelecké ulici vezou na dělové lafetě, no a co? S láskou k historii jsem neváhal ani vyjít do boje s argumenty ohledně vhodné délky státního smutku; jen pro zajímavost - za Masaryka to bylo 6 dní, za Gottwalda 5.

Václav Klaus se své úlohy několikanásobného komentátora Havlovy smrti ujal se ctí a nutno přiznat, že se nedopustil ničeho, co by mu později kritici mohli vytknout. I když v projevu ve Vladislavském sále 21. prosince poznamenal, že i Havel se mýlil (a jen pozorní diváci si mohli povšimnout, že v ten moment po něm Dagmar Havlová - dosud uplakaná vdova -  loupla nesouhlasným pohledem).

Celý ten těsně předvánoční týden roku 2011 má svého nesporného vítěze a poraženého. Vítězem je Dagmar Havlová, která ve své životní roli a s podporou médií uspořádala zemřelému manželovi monumentální tryznu, na kterou se bude dlouho vzpomínat. Tím poraženým je Václav Klaus, který může jen skřípat zuby, že on se ničeho takového nedočká. Logicky, není dramatik, tak na co tyjátr.