krauset

Pán prstenů: Návrat krále není bezchybný jako Společenstvo Prstenu. Ale je pozoruhodnější. Navzdory třem a půl hodinám trpí kinoverze jak očesaným začátkem, tak uspěchaným přechodem mezi bitvou na polích Pelennoru a posledním zoufalým odporem před Černou branou Mordoru. Obsahuje též pár diskutabilních rozhodnutí v čele s Frodovým odehnáním Sama, což ani rozšířené verze přirozeně nenapraví. Její genialita však spočívá v pomalém tempu a lyričnosti. A jakkoliv obsahuje už první větší momenty Jacksonova velikášství a tónových legrácek (vtípky na Stezkách mrtvých či scéna s korzáry měly zůstat spíše jako bonusové video na DVD), je verzí definitivní, a krásnou.

Návrat krále je absolutní, nepolevující triumf, o němž sám produkční tým po projekci hrubého sestřihu prohlásil: „Svět netuší, co se na něj valí.“  Uvalit na svět tři podobné filmy tři prosince po sobě svědčí o neotřesitelné velikosti tvůrčího týmu. Natočíte-li příjezd Gandalfa a Éomera do Helmova žlebu, možná nejlepší útok jízdy ve filmové historii, a další rok ho překonáte Rohiry na Pelennorských polích, to není normální. A povedlo se to jen díky tomu, že kreativní zenit tolika lidí přišel v téže chvíli. 

On totiž Peter Jackson není žádný „pouťový kouzelník“, ale Curunir, Zručný muž. Jackson, zde na vrcholu svého umu, pracuje s materiálem neskutečně sebevědomě a vytváří impozantní obrazy, které svou opulentností a frekvencí nemají obdoby. Scén, jež by pro jiný film byly vrcholem, má Pán prstenů desítky. Není trilogie, která by s takovou pravidelností vyvolávala slzy v očích a mrazení v zádech. A Návrat krále svou intenzitou ještě překonává předchozí dva filmy. Je nejzřetelněji autorský a nese nejsilnější rukopis epiky, patosu a emocí.

Návrat krále, otvíraje záběrem na zmítajícího se červa v absolutním kontrastu k měřítku filmu, čítá dvě v dokonalosti nepolevující padesátiminutovky. Ta první začíná odjezdem Pipina z Edorasu, pokračuje skutím Narsilu, Gandalfovým vjezdem do Minas Tirith, zapalováním majáků, zaplašením Prstenových přízraků a končí Pipinovým zpěvem. Dechberoucí scéna střídá dechberoucí scénu.

Film má přes obrovské množství děje čas dýchat. Méně se v něm putuje, zato je hutnější. Kamera již zesnulého Andrewa Lesnieho si dovolí dlít na paprsku vykreslujícím korunu z květů na soše krále či na slunci kmitajícím za zvonicí Edorasu. Éowynin sen, Sam ujišťující Froda, že jdou „tam a zpátky stejně jako pan Bilbo“, Théoden slibující Éowyn, že se „dožije obnovy těchto dnů“, Gandalf popisující posmrtný život – právě tyto drobné, niterné momenty mezi postavami umožňují těm velkolepým tak mocně zapůsobit. 

Jsou tací, kdo pokládají Návrat krále jen za špičkové řemeslo. Snad proto, že není podvratný. Že se jeho poselství zdá konzervativní. Že se bere až příliš vážně. Ale Návrat krále je mnohem víc než jen perfektní řemeslo zdárně odvedeného blockbusteru. Na to je příliš osobitý, příliš emocionálně opravdový, příliš ochotný riskovat. A vyvolává nesamozřejmé pohnutí. Štáb ostatně nejednou žertoval, že točí nejnákladnější indie film všech dob. 

Nelze souhlasit ani s těmi, kteří tvrdí, že se trilogie minula s duchem předlohy. Naopak. Filmy přesně vystihují onen Tolkienův melancholický tón, tón ztráty a hoře mísící se do vítězství. Pán prstenů je velmi muzikální kniha, plná písní a veršů, a ani při nejlepší vůli nebylo možné věnovat této složce podobně prostoru. Do adaptace ona zvukomalebnost proniká hlavně díky sborovým textům a Howardu Shoreovi, jenž složil nejkomplexnější filmový soundtrack a obstál by i v konkurenci velikánů klasické hudby.

Druhá zmiňovaná mistrná pasáž se počíná od Samova pozorování hvězdy nad stínem Mordoru a jeho „Můžu nést Vás!“ přes Aragornovo zvolání „Stůjte, Muži Západu!“ a – za plné orchestrace motivu Společenstva – „Za Froda!“. Pokračuje brilantní gradací v Puklinách osudu, shledáním Společenstva Prstenu a korunovací. Uzavírají ji pak Šedé přístavy, Samův návrat do Kraje (jak by si býval Sean Astin zasloužil herecké ocenění!) a nádherné Into the West. To nás přivádí k problematice konců.

Návrat krále proslul jako film s příliš mnoha konci. Nemohu se zbavit podezření, že titíž lidé, kteří zesměšňují Pána prstenů jako nic než dlouhou chůzi, si stěžují na dlouhý závěr trilogie. Jenže to je fatální nepochopení nejen celého díla, ale též rozdílu mezi zápletkou a příběhem. Pokud ty konce něco ukazují, pak to, že chůze k Hoře osudu není smyslem příběhu. Putování je jen prostředek, na který je možno nanést poselství. Zničení Prstenu je jen koncem zápletky, zdaleka ne příběhu!

Každý musí do příběhů vejít a zase odejít, řekl Frodovi Bilbo. Pán prstenů je příběhem o odchodu ze světa a pomíjivosti všech věcí, o konci magie ve Středozemi a o ranách, jež i přes vítězství zasáhnou příliš hluboko. Nemůže končit zničením Jednoho prstenu. Nejen proto, že je třeba ukázat odplutí ostatních nositelů Prstenů a zánik jejich moci, ale hlavně kvůli tomu, že putování s Jedním není jen nějaký quest. Je to podíl na příběhu, který nás předchází a bude pokračovat dávno po nás. Proto je nutné vidět, jak život hobitů pokračuje. 

Diváci, kteří chtějí vidět konec po Aragornově korunovaci, nechápou, že tímhle požadavkem dělají z Návratu krále menší film. Ten se obrací proti konvencím klasického hollywoodského vyprávění, stejně jako se Tolkien protivil konvencím románu. Několikerý závěr je právě ve svém podvracení očekávání největším zdrojem umělecké inovace a věrným vystižením ducha předlohy.  Ty konce jsou duší trilogie a posunují film mezi mistrovská díla.

Mám za to, že velké umění se projevuje mimo jiné tím, že vyvolává emoce, které nejsou snadno dohledatelné. Jsou hmatatelné, přesto si na jejich původ nelze jednoduše sáhnout. Jsou pod povrchem díla, v jeho tónu. Pán prstenů má šťastný konec, přesto je cítit zármutkem. Tento smích přes slzy dělá z Tolkiena velkého romanopisce a z Návratu krále činí zaslouženého jedenáctioscarového vítěze a naprosto unikátní velkofilm. 

Hrdinové triumfují, a přece postupně převládá melancholie, jinak přítomná v celém Pánu prstenů. Je v podzimně vyhlížející, opuštěné Roklince. V pohledu Froda, když se mu klaní celé Minas Tirith, a v jeho úlevném úsměvu, jakmile nastoupí na elfskou loď. A Samova věta „Tak jsem se vrátil“ je ve své skromnosti a prostotě, ve svém odhodlání žít všední, ale dokonale uspokojivý život, tiše zdrcující. Tolkienovský badatel Tom Shippey ji označil za nejsmutnější větu celé anglické literatury.

Zatímco v zemi Mordor se snoubí šero se šerem, v Návratu krále se nevídaným způsobem snoubí epika a cit. Grandiózní bitevní výjevy a intimní charakterové momenty se přirozeně střídají, dlouhé minuty se film drží na špici patosu, aniž by kdy sklouzl do kýče. Jackson, jenž rozumí síle ticha a zároveň umí vystavět pompézní scénu, byl svého času nedostižný právě v práci s patosem a v přirozenosti přechodů mezi akcí a emocí. V 19. století snili umělci, mezi nimi i další tvůrce prstenu Richard Wagner, o vytvoření kompletního uměleckého díla. V Návratu krále, jehož souhra výtvarnosti, hudby a literatury tvoří symfonickou báseň nevídané krásy, jsme tento mýtický Gesamtkunstwerk dostali. 

„Jak se dá navázat na starý život, jak pokračovat,“ ptá se Frodo. A já se jako filmový divák ptám, jak navázat na starý život, jakmile jednou vidíme kolosální Návrat krále. Jak se dá pokračovat, když v hloubi duše začínáte cítit, že se vás už žádný film takhle hluboce nedotkne. Pro některé z nás budou dějiny kinematografie navždy př. LotR a po LotR. Peter Jackson natočil nejmajestátnější z velkofilmů, jenž nemá ve své hloubce, rozmachu, epičnosti, obrazotvornosti a emocích srovnání. Návrate krále, příteli, vy se neklaňte před žádným jiným filmem.