O diário mais recente (5)
Jak léta jdou.
Někdy se mi zdá, že už ve filmu není nic, co by mě překvapilo. Viděla jsem za války překrásné výpravné barevné revuální filmy s Marikou RÖKK nebo s Johanem Heestersem (který mimochodem ještě žije ve věku 108 let), Po válce americké hudební veselohry a sovětské válečné filmy, které byly černobílé, ale vždy měly divákovi co říci. Jak šel život, filmy se zdokonalovaly, měnil se obsah, formát, i barvy. Když jsem šla z kina, nikdy -podtrhuji nikdy - jsem nepoužila slovo "kravina nebo volovina". Je pravdou, že jsem si filmy pečlivě vybírala a už tehdy jsem chodila "na režiséry a herce". Dnes.... není z čeho vybírat. Souloží se v každém filmu, ba i v kriminálce (což dříve neexistovalo). Mé vnučky mi na mou kritiku oponují slovy : "Babi, je jiná doba...." Ptám se : jaká jiná doba ? Copak za mých časů děti nosil čáp? Anebo jsme se nemilovali ? Ale bylo to přísné soukromí a nemusel každý vědět, co se za zdmi děje ! Taková syrová nahota děje ve filmu mě vadí a nic na tom nezmění fakt, že je JINÁ DOBA. A vidíte.... jak léta jdou, změnilo se jenom to, že kina dále zejí prázdnotou.