Le Mépris
Il disprezzo
Pohŕdanie
Contempt
Contempt
Contempt
Režie:
Jean-Luc GodardScénář:
Jean-Luc GodardKamera:
Raoul CoutardHrají:
Brigitte Bardot, Michel Piccoli, Jack Palance, Giorgia Moll, Fritz Lang, Jean-Luc Godard, Raoul Coutard, Linda VerasObsahy(1)
Jen mimořádně nesáhl Godard ve filmu Pohrdání po vlastní látce a natočil adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Alberta Moravii. Děj je poměrně jednoduchý: francouzský spisovatel a scénárista Paul Javal pracuje na zakázce pro velké italské studio. Uprostřed práce začne pochybovat, zda se nezaprodal, nezpronevěřil svým uměleckým ambicím a ideálům, které s ním do jisté míry sdílí i jeho žena. Ta začne svým manželem postupně pohrdat. Každá z postav, ať je to spisovatel (Michel Piccoli), režisér (ztvárněný legendou němého filmu Fritzem Langem), producent (americký herec Jack Palance), či symbol krásy a zároveň zbožňovaná ikona (Brigitte Bardotová) reprezentují filmový svět a filmové umění z mnoha hledisek, úhlů pohledů jako zamyšlení nejen nad filmovým průmyslem jako takovým, ale také nad postavením scenáristy a režiséra, jejich vnitřního světa, emocí a příběhů, které vytvářejí a do jisté míry i žijí... Godard se navrací k archetypům umění – antice, v zemi, kde vznikla, k Vergiliovi a Homérovi, tuto „filmovou antiku“ zde reprezentuje Fritz Lang, jenž hraje sám sebe. Režisér, stejně jako spisovatel, musí vzdorovat síle peněz, což mnohdy znamená nahlédnout do nitra sebe sama. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (152)
V skratke k jednej ploche rozprávania: Kľúčom otvárajúcim dvere k mnohoznačnej podstate tohto Godardovho filmu (ktorý, ako je preňho i ďalších tvorcov nouvelle vague typické tematizuje samotný povrch a teda filmový jazyk - ono „ako“, ktoré je tu naďalej rozvíjané do vnútorného metafikčného rámca príbehu scenáristu) je, zdá sa, farba. Výrazná umelecká výtvarná stránka sa v každej scéne a sekvencii dočkáva jemných obmien v kontrastnej farebnosti prostredia a šiat, ktoré postavy nosia. Jednotlivé farby pritom zastávajú rolu nositeľov určitých významov a emócií, ktorá sa však neprestajne mení a vytvára tak dynamický systém, kde je potrebné variabilné detaily interpretovať na základe vyznenia, vzťahov a vnútorného napätia jednotlivých precízne aranžovaných momentiek zo života jedného partnerského vzťahu („posteľová“ scéna z úvodu, ktorú postupne napĺňa modrý, biely a červený filter býva vysvetľovaná ako francúzska trikolóra, iné výklady to zasa spochybňujú). Ona mnohoznačnosť v kontraste s jednoduchosťou prisudzovanou príbehu a predlohe, ktorú samotný Godard s úsmevom označil v podstate za lacný romantický brak, ale po predchádzajúcich finančných problémoch potreboval látku odobrenú štúdiom, tak vlastne odráža mnohorakosť a komplikovanosť skutočného života. A čo viac si od filmu ako umeleckého diela priať? 80%_____P.S.: Pôvodne som hodnotil slabšie vplyvom okolností, ktoré so samotnou snímkou nemajú nič spoločné, ale po zrelej úvahe ho mením na spravodlivejšiu známku. ()
Hra s farbami, tvorivá kríza, pozadie BB, Fritz Lang a to všetko v podstate bez nosného deja. Godard dáva do úst hrdinov svoje názory a myšlienky, ktoré ich vyslovujú bez bližšej viazanosti k deju, podobne ako pri Na konci s dychom. Boh nestvoril človeka, človek stvoril bohov atď....Zaujímavý film. Pri Godardovi viete, že aj keď sa možno budete nudiť, je nad čím premýšlať. Možno to chce vidieť ešte raz..... ()
Když Godard prohlašuje, že film neměl nikdy vzniknout, je to stejný výkřik do tmy jako když Lennnon tvrdil že nenávidí Abbey Road. Možná za tím není nic jiného než studená večeře a tichá domácnost. (V hlavní ženské roli není obsazena očekávatelná Karina ale sexbomba BB, která nakonec vybuchla u godárdů v ložnici)._____Možná jsou za tím skutečně kontroverze mezi americkým komerčním pojetím filmu a uměleckou svobodou, kdy se ústupky produkci autor umělecky dostává do podobné situace jako hlavní mužská postava z předlohy Alberta Moravii._____První Godardův barevný film s trademarkově experimentálními prvky, promyšlenou mizanscénou, skvělou kamerou i nadčasovým obsahem lze celý sledovat se zatajeným dechem. Film byl avantgardou před půl stoletím a je jí i dnes, takže vnímavý divák bude nakonec u konce s dechem. Vysoce doporučeno. Produkce: Compagnia Cinematografica Champion ()
Godard vytvoril jednoduchý film. Nepotreboval na to kvantum strihov ako v prípade na konci z dychom, ktorý bol experiment značne úspešný. Vystačil si z príbehu napísaným Albertom Moraviom a kamerou, ktorá všetko vidí, všetko zaberá - je jedno či prostredie, postavy, alebo to čo postavy cítia. Tento emocionálne vyhrotený film je po všetkých stránkach prepracovaný. Dopomáha mu aj atmosféra, ktorá vychádza z rôznych prostredí v ktorých sa postavy pohybujú. Dom - ako pararela k osobnému životu - štúdio - ako niečo umelé, plné názorov a predsudkov - kino - miesto, kde sa medzi ľudmi spojenie vytvára alebo ruší a potom Capri - krásne miesto, plné skrytých emócií a predsudkov. Za každou krásou sa skrýva totiž niečo nepekné. Bardot je nielenže vnímavým a obstojným protipólom dokonalej Piccoliho postavy, rozhodne si z jej prejavu zapamätáme viacej ako dokonalé telo a chutnú riťku, ale dokážeme v nej rozpoznať aj niektoré súčasné ženy a dievčatá. Jack Palance ako obvykle viacej slizký ako by sa patrilo a Fritz Lang - je starou školou, odmietajúcou sa prispôsobiť novým zásadám, pretože tie staré ho nikdy nesklamali. Film ma vtiahol a nepustil. Nechal ma študovať pohnútky pohŕdania, aj úspechu. Nechal ma vytvoriť si svoj vlastný morálny názor. Jean - Luc Godard vytvoril dokumentárnu citovú štúdiu vzťahu a jeho dopadu na osobný a kariérny život. Príbeh, ktorý je aktuálny aj dnes. A ktorý je rozhodne veľmi pôsobivo natočený. ()
Galerie (84)
Zajímavosti (24)
- Všechny scény byly natočeny ve filmovém studiu Cinecittà v Řimě a ve vile Malaparte na ostrově Capri. (Aelita)
- Fritz Lang ve filmu cituje sebe sama a Camille Javal (Brigitte Bardot) čte nahlas z knihy o Fritzovi Langovi, kterou napsal kritik Luc Moullet. Je to právě ta kniha, kterou si Camille přikrývá zadeček, což dokresluje celkovou atmosféru pohrdání prodejností jak umění, tak i samotných umělců. (Aelita)
- Série dialogů v bytě mezi Paulem (Michele Piccoli) a Camille (Brigitte Bardot) trvá celých 34 minut. (GilEstel)
Související novinky
Zemřel režisér Jean-Luc Godard
Na filmovém nebi nad Francií dnes přibyla další velká hvězda, ve věku 91 let totiž ve Švýcarsku zemřel významný francouzský režisér, scenárista, střihač, herec, producent a jedna z nejvýraznějších… (více)
OK, tak co tu máme? Teoreticky tu máme hned tři roviny vyprávění-příběhů: rovinu antického eposu Odyssea jako předlohy a námětu natáčeného filmu, rovinu samotného natáčení filmu o Odysseovi a nakonec rovinu příběhu klasického trojúhelníku - producent, námezdní scénárista a jeho manželka. Všechny roviny se samozřejmě prolínají a ovlivňují se navzájem a vše je prodchnuto znechucením tvůrčích duší z rozmělnění hrdinství a ideálů na tahanice o peníze. A nad tím vším máme ještě dvě hlavní paralelní zrcadlící se roviny - virtualitu a realitu. Zatímco se v rovině virtuality imaginární film o bájném hrdinovi překlápí z art house do exploitation filmu, v realitě se Godard naopak snaží udělat ze svého exploitation filmu vysoké a hluboké umění tím, že nechává své hrdiny útržkovitě filosofovat, citovat Danteho, Brechta i sebe sama (Fritz Lang), zaplňuje plátno řeckými sochami bohů a reprodukcemi starých erotických fresek a snaží se provést paralelu mezi Odysseem a Pénelopou na jedné straně a svým "hrdinou" Paulem a jeho manželkou Camillou na straně druhé. Divákovi je sice zřejmé, že Godard udělal z "Pohrdání" kritiku absurdity hollywoodského přístupu k filmu jako k výdělečnému produktu místo uměleckého díla a protest proti nátlaku ziskuchtivých producentů na tvůrčí svobodu režiséra, a to vše činí proto, aby dokázal příznivcům francouzské "nové vlny" a sám sobě, že zůstal kinorevolucionářem a nezaprodal svůj talent "kapitalistickým žralokům", ale co je to vše platné, když kritizuje Hollywood Godard použil jak samotné hollywoodské peníze, tak i hollywoodské postupy na zvýšení divácké atraktivity. Nakonec jsme svědky toho, že Godard se jen hloupě a naivně chytil do pasti, když si neuvědomil, že forma a obsah nejsou totožné. Křivky Brigitte Bardot totiž zůstávají pro diváka působivými i přesto, že jsou použité jako satira na jejich vykalkulované použití, neboli jinak řečeno více diváků přijde na Bardotku než na Godarda. Godard je jen teorie pro teoretiky, intelektuály a snoby. A prakticky tu máme soulad červené osušky na Briggite s červenou sedačkou, žlutého županu tlumočnice se žlutými květinami, modrého křesla s modrým mořem a klobouku přilepeného k hlavě hlavního "hrdiny" s cigaretou v puse a jeho chlupatou hrudí. Vše ostatní je obyčejná nuda. Vypravěč je z Godarda bídný a to nejen v tomto filmu. Mimochodem stejné téma zasahování producentů do tvůrčího procesu se objevilo i ve filmu Davida Lynche "Mulholland Drive". Lynch jednoznačně odkazuje na "Pohrdání", když používá pro název nočního klubu slovo Silencio - je to poslední slovo, které pronáší Godard v roli asistenta Langa, když zaměřuje kameru na moře a nebe. Mnohem více než egocentrické sebeospravedlnění Godarda, který z předlohového románu Alberta Moravii udělal autoportrét za pomoci filmových šablon, módy a sexismu, mne zaujalo téma změny formy při zachování obsahu. Ve druhé scéně filmu, která probíhá ve filmových ateliérech, na otázku scénáristy Paula "Kde jsou všichni? Proč je tu prázdno?" tlumočnice odpovídá, že italská kinematografie prožívá horší časy a že zkrachovala skoro všechna filmová studia. Píše se rok 1965, italský neorealismus stal se historií i francouzská "nová vlna" začíná opadat, zato Hollywood vzkvétá. Tyto změny formy pozorujeme od začátku vzniku filmu. Zvukový film vystřídal němý, barevný film vytěsnil černobílý, cívkový film dnes ustupuje digitálnímu, plochý 2D bojuje s objemným 3D a neuroestetický film zvítězí nad dnešním intuitivním, jak prorokuje Shadwell a jiní teoretici. Totéž se děje i s formou natáčení a vyprávění, kdy se mění styl, móda, škola, technika filmování, avšak zůstává samotná podstata filmu - souvislý sled kreseb světlem. "Film bude žít věčně" - říká scénárista Paul. Producent Prokosch však na to reaguje: "To se ti zdá, ale já vím, že film může zkrachovat." Vyzkouším roli proroka a pokusím se předpovědět, kdy se to stane. Film zkrachuje nebo spíše zmizí, když se forma vizualizace obrazového sdělení promění natolik, že se změní podstata samotného filmu. Stane se to tehdy, když se vnější zprostředkování informace stane vnitřním, to jest kdy se zrodí technika, která umožní mentální projekci přímo v mozku "diváka". A pokud se k tomu přidá neuroprogramování mozku - vítej, Matrixi. () (méně) (více)