Pohrdání

Tři a půl, film je velmi zajímavý a bolestný, zajímavě natočený (i když se jedná o dost netradičního Godarda, nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se rozhodl točit "žánrové filmy") i když předvídatelný a místy laciný až nudný(dlouhá scéna v bytě je zbytečně dlouhá a místy se jen plácá od ničeho nikam)... navíc mě strašně vadily ty záběry na zadek BB (ano, má ho hezký, ale celkově mi to do filmu prostě vůbec nesedělo a spíš vadilo), i když si Godard i z toho udělal v jedné scéně legraci (Lang: V normálním životě by se před vámi žádná žena nevslíkla, ale řekněte jí, že bude u filmu a hned vám ukáže zadek)... (19.04.2007)

Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu. (28.03.2011)

Myslím, že tento film je zajímavý a řeší zajímavé téma - odklon a zrazení svých uměleckých zásad a ideálů. Jejich výměnu za peníze a ztrátu důstojnosti. A klade otázky...Jsou důležité tradice oproti komerci? Zmůže člověk něco proti moci peněz? Všechny tyto (jak by komentátor Bosák řekl "interesantní") otázky a témata ve filmu jsou ale podány (většinou) nudně a zdlouhavě. Krásná Bardot, některé dlouhé záběry a hudba ovšem tento snímek mé hodnocení zvedají...70% (31.01.2007)

Dobrý den, pane Godard. Jean Luc Godard mi při prvním setkání předvedl, co všechno dovede, a věru toho nebylo málo. Od posledního záběru až po ten poslední neskonale dobře promyšlené a já si jenom lahodil v síti Godardova talentu. Mistr dobře věděl, že nejlépe se kritizuje z pozic, které jsou dalekosáhle vzdálené od nepřítele. Tohoto nepřítele si vyhlédl v hollywoodském systému, ale kdyby jenom po příběhové a obsahové stránce, on se od něj distancoval i filmařským stylem (např. všimli jste si někde "výstřelu/protivýstřelu" typického pro hollywoodskou konvenci?). Za naprosto dokonalé taktéž považuji i neexistující začáteční titulky a taktéž demaskování podstaty samotného filmu (Pohrdání se ani nesnaží vytvářet nějakou iluzi reailty, svévolně a osobitě přiznává svou filmovou umělost). V těchto ohledech jsem se nabažil víc než dost, ale pak je tu druhý úhel pohledu. Francouzský maestro se totiž až příliš zakoukal do svého hlavního hrdiny a na pochopení jeho pohrdající partnerky již nezbyl čas ani místo. Kdyby tam byla aspoň nějaká snaha. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že krásné Camille se dostalo od režiséra stejného pohrdání, jaké cítila ke svému partnerovi. Ostatně osud samotných postav mluví za vše. Příště více toho pochopení, mistře, aspoň takového jakého se od vás dostalo ústřední dvojici ve filmu U konce se dechem. (18.01.2008)

Na úvod musím napůl v žertu (ale tím pádem i napůl vážně) podotknout, že ačkoliv jsem se narodil v devadesátých letech, pokud po mně váš film hodí nahou Bardotku, nebo ještě lépe nahou Fondovou, asi vám leccos odpustím. :-) Ale z jiného soudku... Pohrdání je fascinující. Godard vám bez sebemenších rozpaků do ksichtu flákne půlhodinovou scénu, ve které dva manželé chodí po bytě a hašteří se. 34 minut krouživé hádky o několika různých věcech, ale vlastně jen jednom. A nenudí to! To by nezvládnul ani Tarantino. Nudit to maličko začne až ke konci filmu, protože tohle téma - téma lásky, která zmizí zničeho nic - je tady ústřední a postavy se zasekly na mrtvém bodě a jsou neschopné se někam posunout. Ale stejně nemyslím, že by to byl velký problém. Naopak je to možná ta nejrealističtější součást tohoto snímku. Z čeho ale ani náhodou nejsem moudrý, je samotný závěr. Ať už mluvíme o Moraviově románové kostře, nebo Godardově interpretaci, nemám nejmenší ponětí, jestli se jedná o trochu lacinou, neoriginální a ne moc povedenou (anti)pointu, anebo o vztyčený prostředník všem kritikům, producentům a mainstreamovým divákům světa. Bohužel se spíš příkláním k tomu prvnímu, ale i tak ve mně dojem z Pohrdání převládá kladný. A hlavně intenzivní. Protože o tomto snímku budu ještě nějakou dobu přemýšlet, rozebírat ho a zase si ho v hlavě skládat dohromady. A o tom umění je, no ne? Navíc to má výborný soundtrack, který mi připomíná pár mých jiných oblíbených soundtracků (evidentně tu někdo od Delerueho nehezky kopíroval). (04.05.2018)