Boku no ita džikan

Začátek se mi moc líbil a já si říkala, jestli to v tomto duchu bude pokračovat, tak je to značka ideál. Ale jak je jasné z hodnocení, nepokračovalo. Miuru jsem již jednou umírat viděla a musím uznat, že se od té doby herecky opravdu vyrostl, takže palec nahoru. Bohužel postava Takuta, ať byla na začátku sebezajímavější, přece jenom hrát někoho, kdo je postupem času upoutaný na vozík a nemůže hýbat spoustou svalů, neumožní ukázat přesně ten potenciál, co ve vás je. Mikako Tabe nebyla špatná, naopak sem tam se zatvářila nadprůměrně, ale i tak její postava byla takové šedé nic moc. Toliko k tomu hlavnějšímu. Naproti tomu vedlejší postavy byly zvládnuté na jedničku, ať už se jedná o Takutova bratra, rodiče, Šigeho, Hinu nebo Mamorua – charakterově mi přišli mnohem rozmanitější a zajímavější než hlavní hrdina. Vždyť i ten doktor mě v posledním díle bavil víc! Ke konci jsem si spíše užívala scény s nimi než s vozíčkářem. Navíc se tempo postupně zpomaluje, až jsem přestala dávat pozor a tak nějak mě jen zajímalo, zda už Takuto umře (asi to zní hrozně, ale přece jen je to seriál o někom, kdo má takovou nemoc, která ho chce poslat pod kytičky dřív, než je záhodno). Jenomže!!! Konec docela zklamal. Hudba mě mou pozornost nijak neupoutala, je to spíš horší průměr. Přesně tak jako seriál. Bohužel a to to vypadalo tak slibně! Nakonec mou radost ze sledování přiživovali všichni kromě hlavního páru. A to si člověk myslel, že se bude bulet. Tůdle nůdle. Jen jedna scéna stála za to, aby si člověk posmrkal – když se rodinka fotila. Slabší 3*. Přeloženo. (21.03.2014)

Pustila jsem si tento seriál jako poctu a vzpomínku na Miuru Harumu, který nás bohužel toto léto předčasně opustil. V rámci výběru je to rozhodně trefa do černého, protože je to nejenom výborný seriál jako celek, ale především zde Miura ukazuje svůj (dost možná) životní výkon. Neříkám, že bych ho viděla ve všem, ale z toho, v čem jsem ho do nynějška viděla, musím říct, že jde bez pochyby o jeho nejlépe zahranou a zároveň nejnáročnější hereckou roli. Civilnost a uvěřitelnost jeho herectví mě až odzbrojila, protože jsem takovou úroveň (i v rámci náročnosti tématu) nečekala. O to víc však musím říct, že mi bylo líto, že už nikdo z nás nemůže dál sledovat hereckou cestu tohoto nadějného mladého herce. Odešel opravdu moc brzy. V kontrastu s tímto seriálem, kde se hlavní postava taktéž potýká s otázkou smrti a snaží se s tím vypořádat, je téměř paradox, že herec, který roli hrál, se sám rozhodl dobrovolně jinak. Je to smutné, ale asi je to jen ukázka toho, že realita života a obraz, který vidíme navenek (ať už jde o herecký výkon nebo vystupování na veřejnosti), můžou být naprosto diametrálně odlišné... Každopádně, když odhlédnu od Miury Harumy a podívám se na seriál jako celek, líbilo se mi, jak je vlastně i obecně dost civilní, přirozený. Postavy byly celkově dobře napsané. Přestože středobodem byl jako hlavní postava Sawada se svou nemocí, se zájmem jsem sledovala i všechny ostatní postavy a jejich vlastní problémy, se kterými se potýkaly. Na jednu stranu je to seriál o nevyléčitelné nemoci, o životě a o smrti, ale zároveň je to taky seriál o vzájemném pochopení v mezlidských vztazích. O tom, že každý člověk má svoje důvody k tomu, jaký je a jak se chová. A že někdy namísto vzájemného obviňování a ubližování si, pomůže podívat se na druhého člověka chápavýma očima a odpustit mu... V tomhle ohledu bylo rozhodně zajímavé sledovat Sawadowu rodinu a vývoj jejich vztahů, hroutících se a znovu budujících skrze tragédii, kterou představovala ona nemoc Sawady. Dále seriál samozřejmě funguje i jako osvěta k ALS (Amyotrofická laterální skleróza). Neměla jsem o tom předtím žádné ponětí, snad kromě toho, že to je to, čím trpěl Stephen Hawking. Takže za vhled do této problematiky jsem moc vděčná (obzvlášť co se týká dilematu ohledně ventilátoru k umožnění dýchání v pokročilém stadiu nemoci). Přiznám se, že celkově moc nevyhledávám filmy a seriály, kde jde o tématiku smrtelné nemoci, jelikož je až příliš lehké sklouznout k přehnané sentimentálnosti a tlačení na city diváka (což se podle mě často stává), ale tomuto seriálu se opravdu povedlo vést příběh v mezích přirozenosti. Právě tohle oceňuju na Boku no ita jikan nejvíce - povedlo se mu dojmout mě přirozenou cestou, bez citového vydírání. Fungovalo to jako mávnutím kouzelného proutku - nemohla jsem si pomoct a u každého dílu prolila pár slz. Seriálu proto nakonec uděluji 5 hvězd z těchto důvodů: prvním je jeho přirozenost a kvalitní scénář, druhým je obdivuhodný výkon Miury Harumy. ~(4,5★)~ (24.08.2020)

Přirovnala bych to k 1 Litre of Tears nebo vlastně i ke Koizoře, pro diváka to znamená hodně dojetí a slz, velké množství slz :-D :-D ale zároveň je to takové ... hezké, jak hlavní hrdina bojuje, jak se chovají ostatní postavy, prostě tam jsou chvíle, kdy se člověk prostě musí usmát :-) Dokonce mi to přišlo mnohem dojemnější než 1 Litre of Tears. Myslím si, že Haruma i tentokrát zvládl svou postavu opravdu skvěle (y) (21.03.2014)

Taktuto a Megumi končí vysokou školu a snaží si najít zaměstnání, je to boj, který se zatím moc nevede, ale ti dva se pritom potkají a zamilují. Všechno by bylo báječné, kdyby Takuto neměl problémy s levou rukou, a tak si zajde k lékaři a zjistí, že má nevyléčitelnou nemoc, při které mu postupně vypoví službu všechny svaly v těle... Ještě jsem nevyplakala 1 litr slz a tak nemůžu porovnávat. Ale musím říct, že to ucho z Gokusenu 3 konečně dospělo v muže - super. Neřekla bych, že ač to žánr předurčoval značně, že by to byla až tak extrémní ždímačka slz (ač samozřejmě nějaká ukápla), spíš jsem byla příjemně překvapená, jakým způsobem Takuto svůj osud přijímal a vlastně to bylo i optimistické. Herci nebyli špatní, ale krom Takutova bratra Rikuta aka Nomury Shuheie mě vlastně moc nezaujali. Spokojenost byla každopádně značná, takže dávám vysoké hodnocení a rozhodně se těším na dalšího Miuru. Hudba tentokrát nezaujala vůbec. (27.01.2016)

Čtyři... čtyři, protože jsem dřív viděl 1 Litr slz. Nebýt toho, možná bych svolil k pěti. Ale já na ty happyendy (i když nejsou tak úplně glitříkové) asi nejsem. Hlavně, když od začátku čekám jen to nejhorší. Musím ale uznat, že Miura ve své roli zaválel. ALS není určitě nic jednoduchého ke hraní. Jak fyzicky tak psychicky. Za to smekám klobouk. I přesto, že tyto seriály nejsou nejlepší rozveselení po náročném dni v práci nebo ve škole (zejména pak 1 Litr slz, u kterého vám ručím, že toto množství prolijete), jsou vcelku věrným zobrazením nemoci zvané ALS a v mých očích důležité pro informovanost a osvětu. ALS není jen o strachu ze smrti, ale je především i o strachu ze života. PS: balík čokolády a dva balíky kapesníků nutností (12.09.2014)

Ako sa dej vyvíjal stále to bolo väčší nápor na moju psychiku. Zvlášť keď som v kuse mala na mysli , že herec hlavnej postavy spáchal minulý rok samovraždu. Bolo to ponurné a melancholické, podvedome depresívne a smutné. Pesničky mali dodať akúsi nádej či optimizmus, ale veľmi nezlepšovali dojem. Ale čo už, keď vždy čakáte nejaký filmový zvrat a ono sa to stále iba zhoršuje a zhoršuje. Stretnutia s lekárom boli vždy masaker. Ani jedna pozitívna správa. Postava Takuta Sawadu – bola nešťastná aj roztomilá- ako sa snažil, napriek tomu, že zažíval pocit menejcennosti, lebo „som neužitočný pre spoločnosť“. Siedmy diel bol tak na slzy. Potom sa to ukľudnilo. Logickejšie by som brala iný záver (asi nejaké rázne ukončenie), ale zdá sa že tvorcovia chceli dodať trochu optimizmu do japonskej spoločnosti, ktorá už tak má problém s depresiou a samovraždami. Trochu moralistické, ale predpokladám, že si ani nemohli dovoliť iný ráz  a záver. Naproti tomu seriál neukazuje do hĺbky škaredú stránku degeneratívnej choroby. Iba mierne je tam naznačené problém s hygienou a zmena výzoru, či život po skončení možnosti komunikovať. Myslím, že cieľom bolo vychovať diváka, aby zvažoval vlastnú situáciu v porovnaní s ľuďmi, ktorí to majú oveľa horšie ( napríklad trpia chorobou ALS). “Možno ľudia pri pohľade na mňa nájdu svoj zmysel života“. Seriál ukazuje aj iné veci- hocikoľko máme rokov stále túžime po uznaní od rodičov . Tiež ako nájsť vlastnú individualitu, prestať naplňovať očakávania, dôležitosť rozhodnúť sa o cieli svojho života a schopnosť vyjadriť svoje plány. Celkovo je to dobrý seriál , len tá slza v openingu pôsobila strašne melodramaticky a znižovala úroveň spracovania námetu. (04.10.2021)