Přeskočit na obsah

Bolzano (1930)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bolzano
Bolzano
Základní údaje
Vlajka
Typtěžký křižník
Zahájení stavby11. června 1930
Spuštěna na vodu31. srpna 1932
Uvedena do služby19. srpna 1933
Osudpotopen 21. června 1944
Předchůdcetřída Zara
Takticko-technická data
Výtlak10 890 t (standardní)
13 665 t (plný)[1]
Délka196,9 m
Šířka20,6 m
Ponor6,8 m
Pohon4 turbínová soustrojí, 10 kotlů
4 lodní šrouby
150 000 hp
Rychlost36 uzlů
Posádka725
Pancíř70mm boky
50mm paluba
100mm věže
Výzbroj(po dokončení):
8× 203mm kanón (4×2)
16× 100mm kanón (8×2)
4× 40mm kanón (4×1)
8× 13,2mm kulomet (4×2)
8× 533mm torpédomet (4×2)
Letadla1× katapult, 3× hydroplán

Bolzano byl poslední postavený těžký křižník italského královského námořnictva. Někdy bývá považován za třetí jednotku třídy Trento. Ve službě byl v letech 1933–1942. Intenzivně byl nasazen za druhé světové války. Ve válce byl těžce poškozen a později sešrotován. Byl to nejrychlejší italský těžký křižník.[1]

Bolzano

Křižník Bolzano postavila v letech 1930–1933 loděnice Ansaldo v Janově. Oproti předchozí třídě Zara měl slabší pancéřování, ušetřená hmotnost mu však dávala vysokou rychlost až 35 uzlů. Zároveň už nesl modernější kanóny.[2] Stavba byla zahájena 11. června 1930, na vodu byl spuštěn 31. srpna 1932 a dne 31. srpna 1932 byl přijat do služby.[1]

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
203mm kanóny

Pancéřová ochrana odpovídala třídě Trento. Pancéřový pás na boku lodi měl sílu 70 mm, loď měla pancéřovou palubu silnou 50 mm a dělové věže měly 100mm pancíř.

Výzbroj tvořilo osm 203mm/53 kanónů Modelu 1929 s dostřelem 31 400 metrů. Umístěny byly ve čtyřech dvoudělových věžích, rozmístěných po dvou na přídi a zádi trupu. Doplňovalo je šestnáct 100mm kanónů a protiletadlová výzbroj v podobě čtyř 40mm kanónů a osmi 13,2mm kulometů. Loď také nesla čtyři dvojité 533mm torpédomety.[2] Mezi komíny byl umístěn katapult. Neseny byly až tři hydroplány.[1]

Pohonný systém tvořilo deset kotlů a čtyři turbínová ústrojí o výkonu 150 000 hp, pohánějící čtyři lodní šrouby.[1] Pohonný systém byl rozčleněn na dvě oddělené strojovny a pět kotelen.[2] Nejvyšší rychlost dosahovala 36 uzlů (během služby spíše 33 uzlů). Dosah byl 4432 námořních mil při rychlosti 16 uzlů.[1]

Modifikace

[editovat | editovat zdroj]

Ve 30. letech byly čtyři 100mm kanóny nahrazeny čtyřmi 37mm kanóny. Roku 1942 bylo osm kulometů nahrazeno čtyřmi 20mm kanóny.[2] Roku 1943 byla zvažována přestavba ponorkou poškozeného křižníku na nosič dvanácti stíhacích letounů (Reggiane Re.2000 a Reggiane Re.2001). Starovat měly pomocí dvou katapultů, přičemž přistávat by musely na pevnině. Plánována byla výzbroj deseti 100mm kanónů a čtyřiceti 37mm kanónů. Přestavba nikdy nezačala.[2]

Operační nasazení

[editovat | editovat zdroj]
Bolzano v bitvě u mysu Spartivento

V červenci 1940 byl Bolzano nasazen v bitvě u Punta Stilo a v listopadu téhož roku i v bitvě u mysu Spartivento. Nasazen byl i v bitvě u Matapanu ve které Regia Marina ztratila tři těžké křižníky třídy Zara. V srpnu 1942 byl nasazen do akce související s britskou Operací Pedestal. Dne 13. srpna 1942 Bolzano torpédovala a těžce poškodila britská ponorka HMS Unbroken. Křižník musel být odvlečen do Neapole a později do La Spezie k opravě, ke které však již nedošlo.

V roce 1943 byla zvažována přestavba křižníku Bolzano na nosič dvanácti stíhacích letounů. Po italské kapitulaci loď dne 9. září 1943 v La Spezia ukořistilo Německo. Dne 21. června 1944 jej potopily žabí muži s britskými řiditelnými torpédy Chariot. Po válce byl vrak sešrotován.[2]

  1. a b c d e f BOLZANO heavy cruiser (1933) [online]. Navypedia.org [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 119 s. ISBN 80-206-0357-3. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BRESCIA, Maurizio. Mussolini's Navy: A Reference Guide To The Regia Marina 1930–1945. Barnsley: Seaforth Publishing, 2012. ISBN 978-1-84832-115-1. Kapitola Bolzano, s. 80 a 81. (anglicky) 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN 80-206-0357-3. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]