Christoph Grienberger

Christoph Grienberger
Narození	2. července 1561 Hall in Tirol
Úmrtí	11. března 1636 (ve věku 74 let) Řím
Povolání	astronom, vysokoškolský učitel a matematik
Nábož. vyznání	katolicismus
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Christoph Grienberger SJ (křestní jméno někdy Christophorus; příjmení ve variantách Gruemberger, Bamberga, Bamberger, Banbergiera, Gamberger, Ghambergier, Granberger, Panberger; 2. července 1561 – 11. března 1636) byl rakouský jezuitský astronom. Je po něm pojmenován kráter Gruemberger na Měsíci.

Christoph Grienberger se narodil v Hall in Tirol. Dne 20. srpna 1580 vstoupil do jezuitského řádu. V letech 1583–1584 studoval v Praze rétoriku a filozofii. Od roku 1587 byl učitelem matematiky v Olomouci. V letech 1589 až 1591 studoval teologii ve Vídni a byl učitelem matematiky ve Štýrském Hradci, kde se setkal s Johannem Keplerem. Následně v roce 1612 vystřídal svého učitele Christophera Clavia na místě profesora matematiky na Římské koleji.^[1] Profesorem Collegia Romana zůstal až do roku 1633. Mezi jeho úkoly patřila i příprava astronomicky vzdělaných mladých lidí pro jezuitskou misii v Číně (např. Johann Adam Schall von Bell, Johann Schreck či Václav Pantaleon Kirwitzer).^[2][3]

Grienberger společně se svým bratrem Christophem Scheinerem vyvinul předchůdce paralaktické neboli rovníkové montáže dalekohledu pro heliotrop pro pozorování slunečních skvrn. Společně vydávají třetí díl knihy Rosa Ursina sive Sol o planetárním systému.^[4]

Grienberger psal práce z oboru matematiky a optiky a dopisoval si s mnoha osobnostmi své doby, zejména se spolubratry. Nepatřil mezi plodné autory – za svého života bylo jeho jméno spojeno pouze s tenkým svazkem hvězdných map a sadou trigonometrických tabulek – ale zastával funkci, která mu umožňovala recenzovat a hodnotit díla mnoha jiných autorů. Jako technický cenzor všech matematických děl napsaných jezuitskými autory Grienberger často posílal autorům své vlastní opravy a výpočty, které jim doporučoval začlenit před zveřejněním jejich děl. Jeho současníci tento dluh vůči němu často veřejně uznávali. Mario Bettinus, autor Apiaria Universae Philosophiae Mathematicae, encyklopedické sbírky matematických kuriozit, zahrnuje v tomto textu následující vyznání: „Měl jsem, můj čtenáři, užitek z myšlenek a důmyslu velmi učeného a mimořádně skromného muže Grienbergera, který i když by sám objevil mnoho podivuhodných věcí, raději se vydal na cestu služby cizím vynálezům a cizí pýše“.^[5]

Giuseppe Biancani si také dopisoval s Grienbergerem, s nímž diskutoval o svých pochybnostech ohledně Galileiho tvrzení, že na Měsíci jsou hory.

Grienbergerovým nástupcem na Římské koleji byl v listopadu 1633 Athanasius Kircher SJ.

V roce 1610 se jezuitský řád a vysocí církevní představitelé obrátili na Grienbergera, stejně jako na Clavia, Paola Lemba a Oda Van Maelcotea, další matematiky na fakultě Collegio Romano, kvůli jejich názoru na nové jevy, které Galileo objevil svým dalekohledem. V dubnu 1611 obdržel Galileo souhlasné stanovisko od jezuitských otců, včetně Grienbergera, na žádost kardinála Roberta Bellarmina, tehdejšího prokurátora inkvizice. Omezili se na čistý popis astronomických pozorování a vyhýbali se jakýmkoli konkrétním závěrům, jako např. že kvůli fázím je jisté, že Venuše obíhá kolem Slunce.

V roce 1614 vydal generální představený Claudio Acquaviva SJ pokyny členům jezuitského řádu, aby hájili názory Aristotela a drželi se geocentrického systému.^[2] Kardinál Bellarmine v dopise z 12. dubna 1615 teologovi a astronomovi Paolu Antoniu Foscarinimu napsal, že Galileo uvažoval o heliocentrickém systému Mikuláše Koperníka pouze jako o hypotéze. V roce 1616 ustanovil papež Pavel V. komisi jedenácti teologů, včetně Grienbergera, kteří měli jasné zadání, aby Galileovo heliocentrické učení popřeli jako nesmyslné. Galileo doufal v podporu svého přítele Grienbergera. Tento odborník, který měl rozhodnout, avšak zůstal zdrženlivý: Galileo měl nejprve předložit astronomické důkazy pro Koperníkovu soustavu a poté se zabývat Písmem svatým. Galileo tehdy přijal Grienbergerův názor.

Grienberger během procesu svému příteli Galileovi přiznal, že „rozpory a pochybnosti o všem, co jsem našel ve vašem poselství, byly mým vlastním pozorováním převedeny k plnému uznání", ale zároveň také, že "je těžké vzdát se názorů, které byly stanoveny po mnoho staletí a které byly potvrzeny autoritou tolika moudrých mužů...“^[4]

V dopise z 25. července 1634 Eliu Diodatimu Galileo citoval Grienbergera: „Kdyby Galileo dokázal zachovat dobrou vůli otců této koleje, žil by slavně ve světě, nevěděl by o svých neštěstích a mohl by psát podle své libosti na jakékoli téma, dokonce třeba o pohybu země atd."

Giovanni Battista Riccioli pojmenoval ve svém Almagestum Novum z roku 1651 jeden z kráterů v 6. oktantu (osmina od středu na jih) Gruemberger, a to ve skupině kráterů pojmenovaných po současných astronomech - Clavius, Scheiner, Blancanus, Kircher, Moretus ad.

• Catalogus veteres affixarum longitudines, ac latitudines conferens cum novis. Roma: Bartolomeo Zanetti (2.), 1612. Dostupné online. (latinsky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Nova imaginum caelestium prospectiva. Augsburg: Jakob Koppmayer, 1679. Dostupné online. (latinsky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Speculum ustorium verae ac primigenae suae formae restitutum (Rome 1613)
• Rerum mathematicarum opus (Rome 1624)
• Euclidi sex primi Elementorum Geometricum libri (Rome 1629)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Christoph Grienberger na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Christoph Grienberger na Wikimedia Commons