Karel Ferdinand z Buol-Schauensteinu

Karel Ferdinand hrabě z Buol-Schauensteinu
Karel Ferdinand z Buol-Schauensteinu jako rakouský ministerský předseda a ministr zahraničí (1854, Josef Kriehuber)
Rakouský ministerský předseda
Ve funkci: 11. dubna 1852 – 17. května 1859
Předchůdce	Alexander Bach
Nástupce	Johann Bernhard von Rechberg
7. ministr zahraničí Rakouského císařství
Ve funkci: 5. dubna 1852 – 17. května 1859
Předchůdce	Felix ze Schwarzenbergu
Nástupce	Johann Bernhard von Rechberg
Rakouský velvyslanec ve Velké Británii
Ve funkci: 1851 – 1852
Předchůdce	František de Paula z Colloreda-Waldsee
Nástupce	František de Paula z Colloreda-Waldsee
Rakouský velvyslanec v Rusku
Ve funkci: 1848 – 1851
Předchůdce	František de Paula z Colloreda-Waldsee
Nástupce	František de Paula z Colloreda-Waldsee
Rakouský vyslanec v Sardinii
Ve funkci: 1844 – 1848
Předchůdce	Bedřich František z Thun-Hohensteinu
Nástupce	Rudolf Apponyi
Rakouský vyslanec ve Württembersku
Ve funkci: 1837 – 1844
Předchůdce	Jindřich Eduard ze Schönburg-Hartensteinu
Nástupce	Josef Ugarte
Narození	17. května 1797 Vídeň
Úmrtí	28. října 1865 (ve věku 68 let) Vídeň
Rodiče	Johann Rudolf von Buol-Schauenstein
Profese	diplomat a politik
Ocenění	velkokříž Řádu nizozemského lva (1852) Řád černé orlice velkokříž Řádu čestné legie
Podpis
Commons	Karl Ferdinand Buol-Schauenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Ferdinand hrabě z Buol-Schauensteinu (německy Karl Ferdinand Graf von Buol-Schauenstein, 17. května 1797, Vídeň^{[pozn. 1]} – 28. října 1865, Vídeň) byl rakouský šlechtic, státník a diplomat. Od roku 1816 působil v diplomatických službách, později byl vyslancem v několika zemích, převážně v Německu. V letech 1848–1851 byl rakouským velvyslancem v Rusku a v letech 1851–1852 ve Velké Británii. V letech 1852–1859 byl rakouským ministerským předsedou (respektive předsedou ministerské konference) a ministrem zahraničí. Svou nepříliš vydařenou zahraniční politikou přivedl Rakousko do mezinárodní izolace, z funkcí odstoupil na jaře 1859 během války se Sardinií.

Pocházel ze starobylé rakouské šlechty, narodil se ve Vídni jako jediný syn vlivného diplomata Johanna Rudolfa Buol-Schauensteina (1763–1834) a jeho manželky Alexandry, rozené hraběnky Lerchenfeldové (1769–1851).^[1][2]. Karl od roku 1816 působil v diplomatických službách, začínal jaké atašé ve Florencii, další posty zastával v Hannoveru, Kasselu, Paříži, Londýně a Petrohradě. Do funkce zplnomocněného vyslance byl jmenován poprvé v roce 1830, kdy se stal vyslancem v Hesensku (1830–1837), následně byl vyslancem ve Württemberském království (1837–1844). Poté byl přeložen do Itálie, kde byl v letech 1844–1848 vyslancem v Sardinském království, do roku 1847 zároveň diplomatickým zástupcem pro Parmu. V listopadu 1848 byl jmenován velvyslancem v Petrohradě, kde úspěšně splnil úkol vyjednat ruskou vojenskou podporu při potlačení uherské revoluce v roce 1849. V této době se stal blízkým spolupracovníkem ministra zahraničí prince Felixe ze Schwarzenbergu, kterého doprovázel na mezinárodní kongresy v Olomouci (1850) a Drážďanech (1851). V prosinci 1851 byl jmenován rakouským velvyslancem ve Velké Británii, kde však setrval jen čtyři měsíce.

Po náhlém úmrtí Felixe Schwarzenberga (5. dubna 1852) byl povolán do Vídně, aby převzal funkci rakuského ministra zahraničí^[3], o týden později byl jmenován i předsedou rakouské vlády.^[4] Dominantní pozici ve vnitřní politice Rakouska si udržel ministr vnitra Alexander Bach, zatímco Buol-Schauenstein se nadále věnoval zahraničním záležitostem. Během krymské války zaujal smířlivý postoj a snažil se převzít úlohu zprostředkovatele mezi znepřátelenými mocnostmi. Díky tomu získal na domácí půdě dočasnou popularitu, ale nerozhodný postoj přivedl nakonec Rakousko do mezinárodní izolace a ke zhoršeným vztahům s Ruskem. Nepříznivá pozice Rakouska v postavení evropských velmocí se projevila v závěru krymské války na kongresu v Paříži (1856), kde byl rakouským zástupcem spolu s Alexandrem Hübnerem. V následujících letech se snažil o sblížení s francouzským císařem Napoleonem III., ale komplikované poměry v Itálii nakonec vedly k vyhlášení války se Sardinií. Rakousko zaslalo ultimátum do Turínu koncem dubna 1859.^[5] Začátkem května se na stranu Sardinie diplomaticky i vojensky postavila Francie, v důsledku toho Buol-Schauenstein 17. května 1859 rezigoval na obě funkce ministerského předsedy i ministra zahraničí. Válku se Sardinií podporovanou Francií Rakousko prohrálo, což vedlo k významným vnitropolitickým změnám především v důsledku pádu Bachova absolutismu v létě 1859.

Karel Ferdinand z Buol-Schauensteinu žil od roku 1859 v soukromí a zemřel ve Vídni 28. října 1865 jako poslední mužský potomek rodu (ve vzdáleně příbuzné linii Buol-Berenberg žije rod dodnes). Byl mimo jiné c.k. tajným radou a komořím. Po otci vlastnil několik panství v Rakousku (Strassburg, Ehrenfels, Riedberg).

Spolu s otcem užíval od dětství titul hraběte. V roce 1818 byl jmenován c. k. komořím^[6] a jako vyslanec v Sardinii obdržel v roce 1844 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[7] V Rakousku byl nositelem nejvyšších státních vyznamenání a vzhledem k dlouholeté diplomatické službě získal řadu ocenění také od zahraničních panovníků. Mimo jiné získal čestné občanství ve Vídni, Praze a Terstu a byl také čestným rytířem Maltézského řádu.^[8]

• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána
• velkokříž Leopoldova řádu
• Řád železné koruny I. třídy

• velkokříž Řádu Pia IX. s brilianty (Papežský stát)
• velkokříž Řádu čestné legie (Francie)
• rytíř Řádu černé orlice (Prusko)
• rytíř Řádu červené orlice I. třídy (Prusko)
• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského s brilianty (Rusko)
• Řád bílého orla (Rusko)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Řád sv. Huberta (Bavorsko)
• Řád svatého Januaria (Království Obojí Sicílie)
• Konstantinův řád svatého Jiří (Království Obojí Sicílie)
• rytíř Řádu slona (Dánsko)
• Řád Leopolda (Belgie)
• Řád nizozemského lva (Nizozemsko)
• Řád neposkvrněného početí Panny Marie z Vila Viçosa (Portugalsko)
• Řád růže (Brazílie)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• Řád routové koruny (Sasko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)
• velkokříž Řádu zähringenského lva (Bádensko)
• Domácí řád věrnosti (Bádensko)
• Řád Ludvíkův (Hesensko)

V roce 1830 se oženil s německou princeznou Karolínou von Isenburg (1809–1861), která byla dámou Řádu hvězdového kříže, dámou bavorského Tereziina řádu a c. k. palácovou dámou.^[9] Manželé měli dvě dcery^[10]:

• Josefína Karolína (1835–1916), manžel 1858 Otto Gustav hrabě von Blome (1829–1906), c.k. tajný rada, komoří, rakouský vyslanec v Bavorsku 1863–1866, doživotní člen rakouské panské sněmovny

• Alexandrina Viktorie (1837–1901), manžel 1862 Koloman (Kálmán) hrabě Hunyady de Kéthely (1828–1901), c.k. generál kavalerie, tajný rada, komoří, dědičný člen uherské panské sněmovny, švagr srbského knížete Michala III. Obrenoviće^[11]

Karlovým švagrem byl ruský diplomat baron Peter Meyendorff (1796–1863), dlouholetý ruský velvyslanec v Prusku (1839–1850) a Rakousku (1850–1854).

• Ottův slovník naučný, 4. díl; Praha, 1891 (reprint 1997), s. 939, heslo Buol-Schauenstein ISBN 80-7185-057-8
• TARABA, Luboš: Krve po kolena. Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011, 320 stran; ISBN 978-80-7557-205-9
• TARLE, J. V.: Krymská válka; Praha, 1951; 1. a 2. díl (599 a 704 stran)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Ferdinand z Buol-Schauensteinu na Wikimedia Commons
• Karl Ferdinand Buol-Schauenstein in: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 dostupné online
• Karl Ferdinand Buol-Schauenstein in: Encyclopedia Britannica dostupné online

Ministři zahraničí Rakouska
Habsburská monarchie	Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804)
Rakouské císařství	Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867)
Rakousko-Uhersko	Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918)
První Rakouská republika a Rakouský stát	Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938)
Druhá Rakouská republika	Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021)