Po šesti letech od Komorné se Park Chan-wook vrátil do Cannes, aby zde uvedl svou novinku. Zlatou palmu si Podezřelá navzdory velmi pochvalným recenzím neodvezla, ale Park se dočkal ocenění za nejlepší režii – a nutno uznat, že oprávněně. Jihokorejský estét totiž opět předložil dílo, které sice není po všech stránkách dokonalé, od prvních záběrů z něj však čiší suverénní autorské zpracování, jemuž je radost se oddat.

Snímek je prezentován jako detektivní romance, zaměřující se na vývoj jednoho (spíše) platonického vztahu na pozadí vyšetřování více kriminálních případů. Neustálé proplétání motivů lásky a vraždy však zároveň umocňuje atmosféru mysteriózního thrilleru opepřeného špetkou magického realismu. Málokdo dokáže vytvořit tak vrstevnaté a zároveň přirozené žánrové slitiny jako právě jihokorejští tvůrci; vedle Parka stojí za zmínku samozřejmě především Pong Džun-ho, stojící mimo jiné za oscarovým Parazitem. I v Podezřelé se však Parkovi daří kombinovat nevyřčenou temnotu lidských slabostí s lehce absurdním humorem, což je fascinující i matoucí zároveň.

Konkrétně Park vypráví příběh o extrémně slušňáckém detektivovi Hae-joonovi, který si zakládá na čistotnosti, vyřešených případech a důstojném jednání s oběťmi i pachateli. Dobře odstíněný výkon Parka Hae-ila podtrhuje i policistova chorobná nespavost a neschopnost emočního napojení na manželku. Právě tyto problémy však vyřeší setkání s okouzlující Seo-rae (Wei Tang), jejíž manžel za záhadných okolností spadl ze skály. Mezi oběma komplikovanými postavami se začne vytvářet pouto, jež se především pro spořádaného strážce zákona ukáže jako destruktivní.

Nelineární a občas i nespolehlivé vyprávění využívá motivu známého z noirovek či od Hitchcocka – svůdná femme fatale uhrane policistu, ale její úmysly bohužel nejsou krystalicky čisté. Známý námět však Park přetvořil do asijsky subtilního podání plného potlačovaných emocí, smyslu pro zodpovědnost a boje se sebou samým. Stejně jako třeba v Pongově Pečeti vraha se uspokojivé uzavření případu ukazuje jako méně důležité než zachycení emočního vývoje protagonistů, i proto se vyšetřování ubírá poměrně překvapivými a ne vždy zcela kauzálně vysvětlitelnými zákrutami.

Snímku bývá vyčítána přefouklá stopáž blížící se metě 140 minut. Díky nápadité režii a Parkově schopnosti překvapovat diváka se nejedná o zásadní problém – přesto je nutno uznat, že by film mohl skončit o poznání dřív a příběhu by to příliš neuškodilo. Excelentní je naopak práce s prostorem a jeho snímáním, a to navzdory faktu, že tentokrát za kamerou nestál nejčastější Parkův spolupracovník Jung Jung-hoon (v poslední době dobývající Hollywood díky Uncharted, Poslední noci v Soho či seriálovému Obi-Wanu Kenobimu), nýbrž mnohem méně známý Kim Ji-yong.

Přehrajte si trailer Navzdory kriminální podstatě příběhu se Park snaží jemně pracovat s postupnou proměnou vztahu mezi protagonisty. Tato snaha není vždy jednoznačně zdařilá a některé úkroky stranou zavánějí vychtěnou a překombinovaností, o poutavosti takového přístupu však nemůže být pochyb – a to i díky opakujícím se kontrapunktům mezi mlhou a Sluncem, horami a mořem či čínštinou a korejštinou. Vrstevnaté rozdíly i podobnosti mezi oběma hlavními postavami brání jejich jednoznačnému pochopení, díky čemuž se Parkovi daří aspoň přiblížit k unikavého fenoménu jménem láska.