Odtud až na věčnost

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Tak tohle je určitě právem oceňované drama z vojenského prostředí. Šedesát let starý oskarový snímek přibližuje poměry v americké armádě těsně před vstupem USA do druhé světové války poutavě, věrohodně a bez příkras. Taky si klade otázku, proč muži vlastně do armády vstupují a jsou ji věrní přes všechnu tu šikanu, vymývání mozků a buzeraci. (18.06.2013)

Čest, kamarádství a láska. Kritický pohled na život vojáka, který se odmítne podřídit systému protekce. Prosinec 1941. Pearl Harbor...To vše a mnohem více je zdařilá filmová adaptace zirka 850 stránkového románu Jamese Jonese. Vynikající herecké výkony, které se hned tak nevidí a jedna nezapomenutelná milostná scéna ( Burt Lancaster a Deborah Kerr), která vstoupila do dějin filmu. Zajímavá jsou fakta z natáčení. Tehdejší prezident studia Columbia Harry Cohn, chtěl do role vojína Roberta E. Lee Prewitta obsadit Alda Raye nebo Johna Dereka, herce, kteří měli smlouvu se studiem. Režisér Fred Zinnemann ale tvrdě prosazoval Montgomeryho Clifta, který ale podle Cohna byl pro roli nevhodný. Nakonec po hádkách režisér Clifta u studia prosadil za honorář 150 000 USD a jeho výkon je skvělý. Stejné to bylo s ústřední rolí seržanta Miltona Wardena, kde studio chtělo obsadit Edmonda O´Briana. Naštěstí roli za 120 000 USD dostal Burt Lancaser, který předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů. Také s obsazením nymfomanské Karen Holmesové to nebylo snadné. Studio preferovalo hereckou veteránku Joan Crawford, která ale roli odmítla hrát a tak ji nahradila Deborah Kerr. No a pro roli Prewittovy lásky, hostesky Lorene počítal Zinnemann s Julií Harris. Cohn ale roli nabídl k nelibosti režiséra Donně Reed. No a tehdy zrovna ve velkých problémech slavný Frank Sinatra chtěl třeba i zadarmo hrát vedlejší, ale důležitou postavu Angela Maggia. Tak dlouho u Cohna loboval, až roli za směšných 8 tisíc dolarů dostal. Satisfakcí mu byly potom zlatá soška Oscara, kterou za herecký výkon ve vedlejší roli dostal. Armáda moc nakloněná natáčení na Havaji nebyla, kvůli ne zrovna lichitivému zobrazení vojenských praktik ve filmu. Nakonec byla 41 dní nápomocna za 2 miliony dolarů. Film měl premiéru 4.8.1953 a s výdělkem 18 mil. USD se stal desátým nejvýdělečnějším filmem dekády. Získal celkem 8 Oscarů z 13 nominací: Nejlepší film (Buddy Adler), Nejlepší režisér (Fred Zinnemann), Nejlepší herec ve vedlejší roli (Sinatra), Nejlepší herečka ve vedlejší roli ( Reed), Nejlepší scénář (Daniel Taradash), Nejlepší černo bílá kamera (Burnett Guffey), Nejlepší zvuk (John P. Livadary), Nejlepší střih (William A. Lyon). (20.09.2008)

Voják armády Spojených států James Jones se od Pearl Harboru až do roku 1944 probíjel řadou bitev v Tichomoří (z jedné takové vznikla Tenká červená linie) a po studiích začal psát. Jeho nejslavnější bestseller zaujal Freda Zinnermanna a vznikla tahle válečná klasika ověnčená Oscary a velkými hereckými jmény. Odraz jeho vzpomínek a pocitů je místy hodně silný, potěší skvěle vykreslené charaktery vojáků, ale dnes? Dnes už vážně ne. Možná je to nefér, ale víc dát prostě nemůžu. (25.10.2016)

Velice kvalitní snímek pojednávající o proslulém útoku na Pearl Harbor a vzorovým přístupem americké vlády s tím spojeným. Nejenže válku s Japonskem USA vyvolali, ale dokonce své vlastní lidi ani o chystaném útoku neinformovali a nechali je zcela nepřipravené na pospas osudu. Tohle snímek jaksi zapomíná zmínit. Jinak se z mého pohledu jedná o mnohem duchaplnější film, než je ten Bayův. Sice se zde divák nedočká takového přívalu akce, ale je mu to do jisté míry kompenzováno obstojným dějem. Na svůj rok je film luxusní a 8 Oscarů je všeříkajících. Tento snímek nepojednává moc o útoku samotném (na ten dojde až v závěru), ale spíše o vojenském životě před útokem. Nechybí nějaká ta šikana, běhání za slečnami, či jen obyčejné večerní opíjení se do němoty. Nejednomu by se to mohlo jevit skoro jako práce snů. A vlastně se tento rituál tak nějak neustále opakuje, takže by se někomu mohlo zdát, že je děj poměrně prázdný. Snad všichni herci a herečky mi byly neuvěřitelně sympatičtí, a to vzhledem i hereckým výkonem. Nějak jsem se nestíhal výrazněji nudit. Snad jen těch vztahů tam mohlo být méně. Slabší 4 hvězdy. (30.10.2016)