Tři bratři

Souhlas s DaViD'82, nakousne se toho mnoho, je to divatelné, ale ve výsledku z toho nic není, což je po té hodině a třičtvrtě celkem zklamání. Jinak rarita, že tu hrají de facto oba hlavní představitelé hlavní role seriálu Chobotnice, která se natočila pár let po uvedení Tří bratrů. (15.02.2011)

Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film (30.06.2004)

Nakousne se tu kdejaké palčivé téma (nejen) Itálie (nejen) osmdesátých let, ale nic se z toho ve výsledku nevyvrbí, nic se nedořekne, nikam to nevede. Jako úvodní epizoda seriálu by to fungovalo lépe, byť i takhle je to dostatečně kvalitní. Jenom je to ve výsledku vlastně o ničem, jakkoli se to snaží být takřka o všem. (25.04.2010)

Typický příklad filmu, kde vysoké procentuální hodnocení dělá jen malá skupina hodnotících. Tohle opravdu není film, který by mohl lámat rekordy návštěvnosti a patří do kategorie, které říkám ušlechtilá artová nuda. Jak napsal DaViD'82: "Nakousne se tu kdejaké palčivé téma (nejen) Itálie (nejen) osmdesátých let, ale nic se z toho ve výsledku nevyvrbí, nic se nedořekne, nikam to nevede." Má to velmi ospalé tempo a žádnou gradaci. Pokud srovnám tuhle unylou záležitost s Božským od Sorrentiniho, pak ten druhý snímek představuje přímo režijní klenot, výbuch nápaditosti a případ, kdy vás scénárista nutí o zhlédnutém přemýšlet a hlavně ani na moment nenudí. Film má sice luxusní obsazení a téma, které si přímo říká o vysoké ohodnocení, ale to zpracování mě zkrátka nepřesvědčuje. Těká to od nikud nikam a za chvilku na ten film zapomenete. Hodinu a tři čtvrtě filmového rozjímání, které by se dalo natočit nepoměrně dynamičtěji a zajímavěji. Celkový dojem: 45 %. (31.05.2011)

Zpracování ruské klasické látky, přenesené do moderní Itálie počátku osmdesátých let minulého století, se ukázalo jako plodný a šťastný čin. Symbolický závěr filmu (vdovec si navléká na prsteník druhý, manželčin snubní prsten) činí zadost klasice, vlastní děj naopak bouřlivému dění v zemi, v níž vrcholí řádění extremistického levicového teroru Brigatte rosse. To tvoří obsah života nejstaršího z bratrů, soudce; partnerská trápení nejmladšího, do nichž je jakoby mimochodem zahrnut tradiční vnitroitalský konflikt sever-jih prohloubený stávkou, a defektní mládež prostředního-vychovatele, vedle tohoto ústředního tématu jaksi zanikají. Retrospektivy i praespektivy všechna témata prohlubují a zesilují; zejména to platí pro osiřelého starce. V souhrnu tak vzniká plnokrevný obraz společnosti jihoevropského státu, který si v ničem nezadá jak s vrcholnými díly tehdy postupně pomíjejícího neorealismu, tak s velkou vlnou levicové autorské části italského hraného filmu, jak ji ztělesnili z různých zorných úhlů Luigi Comencini, Federico Fellini, Carlo Lizzani, Giuliano Montaldo nebo Ettore Scola. (06.03.2010)

Velmi citlivá a dobře zvládnutá filmařina. Poklona panu Rosimu. Mistr Noiret klasicky skvostný ve své herecké "malosti"... Sonda do života jedné nesourodé bratrské trojice, která k sobě nachází cesty až teprve po smrti matky.! Musím uznat, že jsem opravdu rád a se zájmem sledoval jednotlivé scény filmu o lidech a pro lidi.. (19.03.2010)

Poklidné, pomalé, rodinné rozjímání po smrti matky. Prošpikované sociologickými úvahami o terorismu, které se neubránily drobnému mentorování. Právě pro ten kazatelský tón jednu hvězdičku ubírám. Jinak moc povedené. (21.03.2010)

Francesco Rossi na pozadí príbehu troch rozdielnych bratrov podáva obraz o súčasnom (teda vtedajšom) Taliansku. Myslím, že maximálne pravdivý a otvorený. Z koľkých tunajších filmov sme sa niečo podobné dozvedeli o našich milovaných vlastiach? Mal o to vôbec niekto záujem? Ďalej mám pocit, že sa mu podarilo verne vystihnúť rôzne druhy talianskej mentality, čomu dopomohli výborní herci. (16.07.2012)

Osudy těchto tří bratrů je přivedou i do situací, které bych řešit nechtěl. (30.09.2010)

Ak radi sledujete, ako si postavy medzi sebou hrkútajú, navzájom argumentujú, smútia a máte radi flashbackové motívy, je to rozhodne film pre vás. Príbeh nieje takmer žiadny, točí sa to okolo pohrebu matky titulných bratov, pričom sa riešia problémy každého z nich. Herecký a dialogový film. (25.04.2023)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)

Jeden z filmů, které NEmusíte vidět, než umřete. Po jeho zhlédnutí nejste o nic chytřejší, než před ním. Zpočátku se mi něčím moc líbil, má docela hezkou atmosféru - hudbu, barvy. Scéna smrti staré ženy je natočena velmi hezky, citlivě. Ale po čase mě Tři bratři začali upřímně trochu štvát. Nakousnuta je tu celá řada problémů (mafie, partnerské potíže, smíření se ztrátou milovaného člověka, dětská kriminalita..), ale čekal jsem, že se budou nějak sofistikovaně proplétat nebo řešit a ne že nám film ukáže, že prostě jsou. Každý z bratrů má nějaký problém - a tím to končí. Film jde od ničeho nikam, negraduje a nebaví. A proklamovaná podobnost s Čechovem? Kromě názvu asi žádná. (30.10.2011)

Co musím na tomto filmu - kromě výborných hereckých výkonů a scén se starci - ocenit, to je skutečnost, jak si skvěle zvolil režisér formu a jak do příběhu vkládá scény, které se zdají až snové, scény toho, jak by to všechno mohlo být, kdyby... Jako dějový prvek je to velmi zajímavé a sem tam vás to vytrhne z nudy. (28.11.2015)

Tři bratři se sešli u příležitosti, kterou nelze opomenout. To je skutečnost, pak tu jsou individuální reflexivní vzpomínky na minulost a vize budoucnosti. Zdá se, jakoby předtím nebyli nikdy spolu, nejsou spolu i když jsou spolu, a spolu už nikdy nebudou. Podobná propast leží mezi nimi a jejich otcem, který prochází svou "životní poutí" jako spojitá, nefragmentovaná osoba. To ho sbližuje s Nicolovou dcerou (spí vedle něj, jako by byla pokračováním jeho zemřelé ženy), která se rychle sbližuje jak s ním, tak s jeho domem (v Nicolově vizi je ponechána u dědečka). À propos, proč Italové spí oblečení? Značnou zátěží, jinak dobře vyváženého snímku, jsou dobové úvahy o terorismu. Tento stále více do popředí postrkovaný problém se nyní řeší - a stále intenzivněji se bude řešit - již na zcela jiné úrovni: předpokladem je, že jsme všichni teoristé nebo jejich napomahači, a proto se s námi tak bude i jednat (omezování práv, průběžné sledování, prohlídky, ještě větší moc byrokracie atd.). Prokázat, že jimi nejsme, musíme sami (presumpce terorismu). Pozn.: Filmový kritik Michael Sragow doporučuje jako ilustraci olejomalbu " Tajemství a melancholie ulice" od Giorgio de Chirica. (14.01.2015)

ocenenia : Oscar 1982 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1981 - nesúťažný výber (01.02.2012)

Zajímavá sonda o setkání tří bratrů, jakožto ukazatel společenských a politických problémů. A to právě prostřednictvím tří bratrů Giurannových. Nejstarší Raffaele (dobrý Philippe Noiret), soudce v Římě, a třaskavě nevybíravé metody levicových a jak se říká teroristických uskupení, pro něž je vražda především symbolem a nezáleží až tak na osobnosti. Souzení těchto lidí je pak životu nebezpečné. Prostřední Rocco (Vittorio Mezzogiorno), silně věřící vychovatel polepšovny v Neapoli, a jeho vize o čistém společenství bez zločinů a jiných neřestí. Nejmladší Nicola (dobrý Michele Placido), dělník v Turíně, a jeho nespokojenost se sociálním zabezpečením obyčejných lidí a s tím související existenční nejistoty. Ovšem ne všechny metody jsou prospěšné ke zdárnému splnění změn. Cesta násilí i cesta proti násilníkům nemůže přinést takový výsledek, pro který jsme do boj šli. A jeho frustrace z partnerského rozpadu. Ale nespokojenost na jednom místě, vyvolává nespokojenost na místě druhém a dostáváme se do kruhu nespokojenosti, ze které není cesty ven. Protože ve svém důsledku chybí lidem lidskost jako celku. U jednotlivců by se našla, ale pak by logicky musel přestat fungovat tento systém. Další zajímavé postavy: samozřejmě otec Donato Giuranna (Charles Vanel a jako mladý Vittorio Mezzogiorno), Raffaelova ustrašená žena (Andrea Ferréol), zvláště o manželův život, Nicolova stará známá Giovanna (Maddalena Crippa), Nicolova žena Rosaria (Rosaria Tafuri), a Nicolova malá dcerka Marta (Marta Zoffoli). Příjemně poklidné, i znepokojující zároveň, přítomnost prolínaná s minulostí a fantazijní budoucností. Život, jako čas k užívání si všech krás, malých a prostých. Ale s jasnou a čistou myslí. (22.05.2011)

Ambice zalít do jantaru prchavý moment v životě jedné rodiny a s ním i kousek konkrétního období italské historie byla naplněna tak napůl. Téma je na pouhou hodinu a tři čtvrtě až moc košaté a výsledek akademičtější, než by mi bylo milé – spoustu prostoru spotřebují lyrické záběry venkovského života (půvabné, málokdy úchvatné) a faktografie se pak dohání didaktickými přednáškami maskovanými za dialogy. Koukalo se na to hezky, ale v hlavě zůstalo pramálo. (31.01.2016)

Někdy i nadměrná sentimentalita očišťuje, když cítíte, že je upřímná. A navíc jsem nemohl spustit oči z vizuální stránky filmu(kamera, scénografie, kostýmy). Tematicky film nemůže zestárnout. (19.09.2014)

Čekal jsem, že Noiret s Placidem předvedou něco extra, ale chyba. Téměř dvě hodiny tlachání a žádný zvrat co by za něco stál.Prostě nuda. (04.12.2017)

Otec a tři synové. Takový ten klasický námět, který již byl tolikrát v různých podobách popsán a ztvárněn. Každý ze synů je samozřejmě jiný, ale podstata problémů zůstává. Co bude dál. Pro každého z bratří mám jednu hvězdičku, takže dohromady mi to dalo 3. Na víc to nevidím. Ano to hvězdné obsazení tomu nepomohlo. (23.03.2012)