Zánik domu Usherů

+4* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak se v hodnocení jeho děl dostávám konečně do osmdesátek, což je podle mě jeho kvalitativně nejplodnější období. Horory mu sluší a v tomto mu ve strašidelné atmosféře vydatně pomáhá Petr Čepek v roli vyprávěče. Tentokrát to zvládá bez herců a ponurý dům plný oživlých předmětům je plně nahrazují. Kvalitní dílo, které si ocenění zaslouží. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (05.02.2020)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Americký spisovateľ Edgar Allan Poe napísal v roku 1839 poviedku "The Fall of the House of Usher". Je považovaná za klasické dielo v oblasti horrorovej literatúry. Čo môžem potvrdiť. Viac krát som ju už prečítal. V roku 1980 sa pražský žid Jan Švankmajer rozhodol, že ju sfilmuje. Tým svojim typickým, dekadentným, nechutným spôsobom natočil krátkometrážny film, čo s Poeho geniálnou literárnou predlohou nemá vlastne takmer nič spoločné. Obrezaný umelec Švankmajer zasa len predviedol tie svoje nudné psychedelické fantasmagórie. ** (13.09.2017)

"Již rukopis prozrazoval nervové rozrušení." Ano, prostředí opravdu ovlivňuje osobnost člověka, ale člověk svou osobností ovlivňuje své prostředí. Tato myšlenka pak tedy připomíná známou otázku, co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Statika domu Usherů tak byla narušena špatným duševním zdravím jeho majitele, které zase bylo narušeno špatnou stavební údržbou tohoto rodinného sídla. Váš Ing. Arch. Eklektik. (11.12.2016)

Celý film provází permanentní mrazení z nepříjemného očekávání věcí budoucích a z tušení neodvratitelné tragédie. Neoddiskutovatelné kouzlo přidává Švankmajerovu snímku skutečnost, že zde neúčinkují herci - divákova fantazie má možnost popustit uzdu těm nejdivočejším představám. Celkové "blairwitchovské" atmosféře zdařile napomáhají úchvatné vizuální efekty (hrátky s hlínou, zdivem domu), hlas vypravěče k nosnému příběhu skvěle pasuje. Pro zdokonalení zážitku doporučuji zhasnout všechna světla. (24.04.2010)