Avengers: Endgame

Desítky postav, stopáž přes tři hodiny, hrátky s časem, loučení s jednou érou a ustavování pozic pro tu následující. Avengers: Endgame je natolik ambiciózním a rozsáhlým blockbusterem, jaký svět nepamatuje. A s tím souvisí i fakt, že snímek je v součtu úplně jiný než Infinity War, pracuje s vícero žánrovými schématy a s vícero vypravěčskými hledisky a obsahuje spoustu momentů a zvratů, které budou pro většinu diváků hrozně překvapivé. A kupodivu to není snad nikdy ke škodě věci. Zřejmě nejpřekvapivější pro mě bylo, že příběh tentokrát umí vkusně zpomalit, spolehnout se ve vypjatých chvílích na výrazy herců a zůstat s nimi i v situacích, před kterými by předchozí snímky rychle střihly na jinou dějovou linii. Nevzniká tím však dojem roztahanosti, nýbrž se posilují osobní příběhy jednotlivých hrdinů, jež Thanosovo lusknutí hluboce poznamenalo, a buduje se obrovsky silné zázemí pro finální nevyhnutelný střet. Film tedy hodně jede na vlně nostalgie a zapojením time-travel zápletky v průběhu vydatně utužuje vlastní propojení s filmy minulými, kdy se dočkáme několika unikátních konfrontací, jež každého fandu zahřejí u srdíčka. Zároveň se však od ostatních děl svou výstavbou výrazně odlišuje a trumfuje v tom, co MCU už dlouhodobě úspěšně provádí - v oscilaci mezi různými žánry a vypravěčskými postupy. Zatímco doposud se takový mix rozprostíral výhradně vně, nikoli uvnitř jednotlivých snímků (druhý Kapitán Amerikaje špionážní thriller, třetí Thor barevná komedie, Captain Marvel buddy movie), nyní se žánry mění za pochodu a rozumně podporují aktuální dění. Prvních 15 minut v podstatě jen svádí aktéry dohromady a navazují přesně tam, kde Infinity Warskončilo, načež přichází nečekaný twist a vyprávění se stabilizuje na dramatu o skupině duševně zcela normálních lidí (i když u někoho ta normálnost dost hapruje), kteří se vyrovnávají se svým selháním a následně křísí naději na možný zvrat. Následuje takřka čirý heist movie, v němž se hrdinové vzájemně špičkují a provádějí náročnou loupež, v níž má každý své úkoly a syžet mezi postavami střihá více dynamicky. A jelikož nechci nic prozrazovat, přeskočím rovnou k charakteru finále, které inklinuje k jednoduše nejprďáčtější blockbusterové řezničině, jakou si můžete představit. Jo, závěrečná bitva je vizuální i emocionální nálož, která parádně završuje dosavadní pohyby aktérů po rozsáhlé dějové šachovnici a dává divácké extázi mat, před nímž se nejde ubránit. ___ A přestože se občas vtipkuje až moc a snad i lehce nevkusně a najdou se dvě tři scény, u nichž si řekneme "pojďme už dál", všechno to dohromady funguje bravurně, nejdůležitější postavy působivě završují svůj dlouhotrvající vývoj a, ačkoli divák v závěru roní slzy nad koncem milované éry, film s přesahující dějovou strukturou ho současně nenásilně donutí, aby se třásl nedočkavostí na počátek éry nové. Epilog snímku je dost protahovaný, ale po hodně dlouhé době jsem si přál, aby nějaká popkornovka po závěrečném rozřešení neskončila a nabídla mi ještě více kolem budoucích osudů postav. Tohle ale už není obyčejná popkornovka, nýbrž plně respektovaná forma filmařského umění, které dokáže pobavit, dojmout i vyvolat husinu po celém těle, které umí spojit desítky postav a přesahujících světů v precizně organizovaném vypravěčském rytmu a které umí být nepředvídatelné a originální. 90% (26.04.2019) (menej) (viac)

SPOILERS INCLUDED: Každá mnoholetá franšíza dospívá se svými diváky a zapracovává motivy, které rezonují s jejich aktuálním věkem. Stejně jako Harry Potter se posunul od dětské dobrodružky k teenage úzkostem a rozervanosti, tak i marvelárny za těch 22 bijáků pokročily. Jenže je spíš úsměvné, že onou vyhlíženou kulminací je taťkovo kino ve spandexu. Bohužel se to netýká jen ústředního podrazu na dámském publiku v proměně fyziognomie hlavního fešáka celé série, ale především ústředního motivu Endgame. Je hezké, že se určitá část mužských diváků hrdě přiznává, jak ronila slzy, ale je to vskutku doklad jejich domnělé citlivosti, nebo dokonce kvalit filmu? Nemáme tu spíše co dočinění s tím, že tvůrci vyhmátli bolístku současné krize maskulinity, kde si muži sami na sebe upletli bič v podobě přijetí diktátu, že mají zaopatřit rodiny a současně, že se nemají vzdávat vlastního sebenaplnění? Co to říká o naší společnosti, že kdyby v rozloučení s hrdinou zaznělo klasické "Miluju tě", bude to cílem výsměchu, ale když zazní "Neboj se, je o nás postaráno" tak mladí tatíkové a manžílci roní slzy dojetí? Také jsem si říkal, že angažování Alana Silvestriho bylo fajn pokusem sérii stižené prokletím zapomenutelné hudby zkusit dodat trochu melodického podkresu. Ale nečekal jsem, že mistrovo sebevykrádání vyústí ve zcela programově zamýšlenou celkovou kopírku Forresta Gumpa. Jenže zatímco v životě nevíte, co dostanete, v téhle bonboniéře je vše podle předpisů, bohužel včetně vývoje ve stylu tolikrát vysmívaného klišé "mám dva dny do důchodu a jako jediná postava mám soukromý život, co by se mi asi tak mohlo stát". Ale jasně, to jsou jen zapšklé řeči někoho, kdo není do série zainvestovaný jako pravověrní. Ostatně také nemůže docenit jednotlivé scény, protože nemá tu kontinuitu. Vážně? Není tenhle pseudoargument jen ospravedlňováním si investovaného času, protože mechanicky nasekané scény absolutního vypětí bez výstavby prostě nějaké vzpomínky o nic neobohatí? To, že se Iron Man hádá s Kapitánem Amerikou není o nic hlubší, než když se pomiliónté hádají vaši rodiče. Ne proto, že u obou jste je viděli projít krizí vztahu, ale proto že v obou případech jen dotyční hrají průhledné role a jednají podle automaticky přijímaných schémat. Pojďme se přestat nalhávat, že MCU je něčím jiným než geniálním vítězstvím PR nad diváky i kritikou, protože dokázalo vytvořit dojem události a unikátního zážitku z něčeho, co je do nejmenšího detailu vykalkulované nikoli odspodu osobitými tvůrci ale shora protřelými korporátními kreativci. A že to byla cesta divoká a ze začátku nikterak jistá. Pamatuje si dnes ještě někdo na Hulka? Ne toho od Anga Leeho, ale toho s Edwardem Nortonem. To byl zlomový okamžik celého marveláckého tažení, protože zde poprvé a naposled pustili z ruky otěže kreativci a přišli o kontrolu nad výsledkem, načež film smázli a Nortona kariérně pohřbili. Následovalo pak už naopak striktně kontrolované tažení jedním směrem, kde režiséři byli buďto no-name skládači prednavrženého puzzle showrunnerem, nebo důmyslně vybraná jména, která se propůjčila k formování diváckého přijetí filmů dávno před premiérou jako něčeho vážného (Branagh), dark and gritty (Black) nebo svěže odlehčeného (Waititi), ačkoli všechny marvelárny jsou vždy ušité podle totožného kopyta. Kdokoli by se vzepřel, nebyl vůbec připuštěn, nebo promptně vypakován (Wright). V tomhle spočívá unikum, hodnota i místo v historii kinematografie tohoto mamutího počinu, bez ohledu na to, že onen domnělý král je tuze nahý, ale o to více se nakrucuje pro své fanoušky. Třešničkou na dortu jsou pak vanity závěrečné titulky (mimochodem obšlehnuté z Twilightu), kde se hvězdy série svým obdivovatelům dokonce uvolí i podepsat. Zatímco ti praví autoři a géniové MCU si jako každý správný manipulátor užívají svou pozici ve stínu. (03.05.2019) (menej) (viac)