Já, truchlivý Bůh

Milda Kopecký v roli ostříleného svůdníka, jehož bohaté zkušenosti však neplatí na hloupější slečnu Janičku, pilnou studentku konzervatoria. Vyprávěcím stylem to často připomíná milého pana Kopfrkingla, avšak až k vtipnu často dovedenou morbiditu ze Spalovače tady člověk nenajde. Povídka byla lepší, ale Kunderu to snad neurazilo. (03.04.2012)

Československé 60-te roky museli byť neuveriteľne inšpirujúce obdobie, keď aj režisér, ktorý točil propagandisktické paškvily v službách boľševikov a ktorý "když přijel do Prahy natáčet Amadea, právě Kachlík (spolu s režiséry Sequensem a Balíkem) protestoval, že ho sem nemají pouštět, protože by mohl ovlivnit opozici (citát z tisku a tlače)", spravil takýto film. Pravda, je to najmä zásluha Kunderu, Kopeckého a Landovského, ale predsa len, aspoň to ten komouš nepokazil. (07.05.2024)

Forma príbehu je pomerne originálna. Rozprávač aj hlavná mužská postava aktívne vstupuje priamo do obrazov minulých udalostí, komentuje ich z hľadiska odstupu daného dnešným poznaním a vyústením popisovaných udalostí. Ponúka tak ironický, seba ľútostivo sebakritický komentár na svoju ex-lásku, ktorá sa ňou vlastne nestala. Mladučká študentka je totiž viac než skúseným postarším zvodcom zaujatá atrakciami v podobe úspešných spevákov a dirigentov. Očarujúci svet umenia je pre ňu tak fascinujúci až podľahne perfektne rozohranej jednoaktovke. Nejedná sa však o plánovane epizódnu záležitosť, jednoaktovka sa predlžuje do podoby nikdy nekončiacej divadelnej hry života s vyfabulovanou láskou a jej plodom. Prílišná literárna zaťaženosť - zrejme vplyv populárnej knižnej predlohy Milana Kunderu - spôsobila, že napriek nespornému Kopeckého hereckému majstrovstvu je film príliš urozprávaný a mnoho viet mohlo ostať radšej ležať kdesi medzi stránkami knihy. Nasilu povyťahované bonmoty, miestami upravené pre potreby filmu, totiž divácky skôr uspávajú ako osviežujú. (02.04.2014)

Když jsem byl malý chlapec, neskutečně mě štvala ta aura znalce žen, kterou okolo Miloše Kopeckého šířila normalizační média. Nechápal jsem, jak na to komunistická televize přišla, protože tenhle dědek byl spíš otravný a slizký a svůdce žen by v něm hledal leda tak někdo s šedým zákalem. Po shlédnutí filmu Já truchlivý bůh jsem pochopil, že tato image byla asi trochu vybudovaná na tomto fimu. Zde totiž Kopeckému to svůdcovství věříte a naopak je k tomu tak nádherně cynický, že si na jeho místě nedokážete představit někoho jiného. Když se pak přidá Pavel Landovský se svým živočišným Apostolkem, rozehraje se před vašima očima doslova herecký koncert s promyšleným způsobem vyprávění a nádherně vystavěným černým humorem. Pozapomenutý skvost české kinematografie. (13.04.2014)

Jak mám Kunderu jako spisovatele rád, po tomhle filmu už ho mám rád o něco míň. Je na tom vidět, že když se příběhu vezme forma Kunderova psaní a zůstane jen obsah, už to tak slavné není. V krátkosti: Dva zastydlí puberťáci a nadrženci, kterým hučí v kládě, se zamilují do samotné esence ženské debility, a místo aby na tom trochu vyrostli, úplně se tím nechají chudáčkové rozložit. Kunderu údajně inspirovalo k napsání předlohy jeho vlastní první manželství, v tom případě ho teda doopravdy lituju, ale to, že někdo není schopen na sto honů rozpoznat takovou husu a musí na to přijít až v manželství, ho taky nějak zvlášť nešlechtí. Je smutné, že takové píči na svět přicházejí, ještě smutnější že navždy píčami zůstanou, ale nejsmutnější ze všeho je, když se tím ještě někdo (= chlap) zabývá. (26.12.2010)