Všichni musí být v pyžamu

Předvídatelná anekdota natočená s lhostejností k příběhu a jeho aktérům i k divákovi, snad s cílem utvrdit se (či spíše obelhat se) o nepřerušené kontinuitě vlastního režisérství. Chladná, nevidomá kamera uvádí do světa, v němž každé slovo němne ještě dřív, než je vysloveno, očekávané a prázdné, a tedy nepostřehnutelné – a stejně mizí i obraz. Děj se nevypráví, ale eviduje, jako by se rekonstruoval zločin, kterým – s nadsázkou řečeno – film sám ve skutečnosti je. Zločin proti talentu a původnímu osobitému vidění při normalizační amnézii, při níž se nešťastnému Papouškovi navracejí jen kdysi užitá slova – beze smyslu a bez původní krásy. Smutek ochočených. (10.03.2017)

Řehoř Maršíček je charakterní, přísný a o zdravý způsob života se snažící kontrolor. Všechny tyto vlastnosti ovšem rychle mizí, objeví-li se v jeho blízkosti alkohol či vdavekchtivá žena. Lehká komedie o pracovní politice dob minulých, v čele s vynikajícím Františkem Husákem a dalšími skvělými herci. (15.02.2013)

Československá tragikomedie o nespokojeném úředníkovi Řehořovi Maršíčkovi, který se v nemocnici po infarktu rozhodne pro radikální změnu životního stylu. F. Husák v jedné ze svých nejvýraznějších rolí se stane kontrolorem léčebného režimu práce neschopných pacientů v domnění, že půjde o psychicky nenáročnou práci, začne se zajímat o zdravou přírodní výživu, skoncuje s alkoholem a hlavně se ženskými. Pan Husák je ve své roli velmi přesvědčivý, dokonce mám dojem, že se inspiroval ve vlastním životě, avšak Papouškova komedie na mě působí až příliš hořce. Jako revizor nemocných na neschopence potkává pouze větší či menší exoty, přičemž ani jeden svoji léčebnou proceduru pochopitelně neplní, a postupně porušuje svá ctnostná předsevzetí, ztrácí životní jistoty a propadá se do stále větší beznaděje. Skutečně až přehnaně diametrální rozdíly mezi jeho psychickými stavy, čili euforií nastartovanou alkoholem a depresí, jež následovala a submisivním chováním neukazují na psychickou kontrolorovu odolnost. Blátivé prostředí a všudepřítomná šeď pozdního socialismu jako by symbolizovaly Husákovu utrápenou duši a neradostný pohled na svět. Ve vedlejších rolích zaujal především čilý Maršíček senior v podání pana J. Kemra, jenž v domově důchodců prohání každou sukni. Dále můžeme sledovat I. Janžurovou, stárnoucí ženu, jež nalezla v nesmělém panu Maršíčkovi zalíbení či sympatickou sestřičku v nemocničním oddělení D. Syslovou. V menších rolích neukázněných pacientů se představili podváděný P. Čepek, K. Heřmánek se zálibou ve sbírání nahotinek, verbálně nenapodobitelná M. Ježková v roli matky dohazovačky či nedosažitelná E. Balzerová. Zaujal též rozčilený cestující L. Křiváček. Závěrečné vystoupení bývalé Řehořovi ženy J. Obermaierové hodnotím jako absolutně nehorázné, dosud jsem nepochopil její drzost a přiznám se, že mi i zkazilo celkový dojem z filmu. Snímek, v němž ani jedna osoba nebyla v pyžamu, hodnotím jako průměrný, místo dobré nálady po zhlédnutí převažuje sklíčenost, svou kvalitu v podobě herectví pana Husáka však nesporně má. (10.10.2016)

Ne že bych byl nějakej echt hypochondr, ale tu a tam i u mě infarkt zaťuká na dveře... Ze stresu, z hrabání z práce – z toho věčnýho mlácení pantem při prodávání sebe sama (o nářadí a šroubech ani nemluvě :-). Proto si občas s gustem zastonám. Jako, samozřejmě. Suma sumárum za posledních mufnáct a něco let už to byly řádově stovky dní nemocenské. A ani jednou jedninkrát mi nepřišla kontrola... Takže jsem časem docela zdrznul. A tak jsem se rozhodl o nemocenské vymalovat. Přes pyžamo jsem přehodil starý zacákaný plášť a než jsem se starou štětkou (pardon) vylezl na štafle, pustil jsem si k tomu z rádia „Tri dni ma naháňali, ešče ňa nedostáááli...“ Takže jsem pak neslyšel přijít domů ženu, která přiletěla ze služební cesty o den dřív, teprve až na mě udělala „BAF!“ A už mě vezli... S infarktem, kýblem naraženým na hlavu a štětkou - s kolíkem zaraženým v krku... Ale teď už jsem z nemocnice zpátky, mám permanentku na bazén, přestal jsem kouřit (bojím se ale svádění od švagra, až zase začneme chodit na Viktorku) a na zákazníky i na ženu se furt usmívám širokým srdečným úsměvem šťastného debílka, tím širším, čím hlasitěji na mě ječí kvůli slevě nebo špatně vyžehlenému prádlu... //                                                                                                                                                                                                                      Ohledně doporučení filmu – pan Husák odvedl čistou práci, ať už na štaflích, při revizních přepadovkách nebo pod kapačkami, jsou tam dobré fórky i věci k nostalgickému pousmání, ale stejně se na tuhle přímo ze života omalovanou tragikomedii pro přeživší pamětníky už asi nikdy nepodívám. Mám totiž předsevzetí žít zdravě a to mimo jiné taky znamená vyhýbat se depresivním zážitkům... To si radši koupím (novou) štětku a místo pouštění rádia si oba zazpíváme... ;-) (21.01.2013)

Skvělé lidské drama o člověku nešťastném i šťastném sám v sobě.! Komedií bych to příliš nečastoval, neboť toto označení si snímek rozhodně nezaslouží, jde o částečně psychologickou hru jednoho člověka se sebou samým.. přičemž občas vnímá i své okolí, které pak skrze jeho náturu vyvolává úsměvné scénky. Jen škoda, že nám František tak předčasně odešel, pan Husák byl asi nejvýraznější hereckou persónou vedlejších filmových rolí minulého storočia.!! (28.07.2008)