anniehall

Taková pošmourná slepovánka hudebních čísel, kterou bohužel neudrží nad vodou ani fakt, že se v podstatě jedná o Paulův sen. Jako film to nefunguje, jako bizarní estráda snad. Ale co se tomu nedá upřít, je vynikající hudba. Téměř každý song je skvělý nebo ještě lepší. Nové verze starších skladeb jsou často lepší než ty původní a perlou je zde No More Lonely Nights s kytarovým sólem Davida Gilmoura. Soundtrack by byl bezmála za 5.

Když opomenu fakt, že hlavní hrdinové opravdu moc nemají vůči čemu a proč rebelovat, tak je to moc příjemný film, na který se díky ústřední dvojici moc dobře kouká, který nepostrádá napětí a jehož občasná naivita je omluvitelná dobou vzniku. A už kvůli Deanovi v červené džínové bundě se stojí za to dívat.

Kdo má rád Woodyho typický rukopis a nevadí mu, že se kadence Mistrova ostrovtipu zpomalila, užije si určitě i Deštivý den v NY. Hlavním hrdinou je, jak je poslední dobou zvykem, Woodyho mladistvé, intelektuální a trochu ušaté alter ego, které si během jednoho pošmourného dne v New Yorku uvědomí, že vše nemusí být tak, jak to vypadá. Skvěli herci, nostalgická hudba a pěkná retro atmosféra. Komu je tohle málo, nechť si odečte ještě jednu hvězdu.

Humor, který mi není vlastní, záměrné přehrávání a pitvoření a trocha cynismu schovaná za spoustou hollywoodských klišé. Jaké překvapení od bratrů Coenů, kteří obvykle stojí na druhé škále mé hodnotící stupnice. Od jedné hvězdičky je zachránil pouze "sípák Joe", jehož štěk mi přivodil téměř minutový záchvat smíchu. Škoda, že tam takových postav nebylo víc.

2,5* Z úcty k zúčastněným hercům je to přesný průměr. Tak slibný námět, který skýtá mnohé...navíc ty vnitřní monology, které to celé mohly posunout ještě výš..ale nějak se to tvůrcům nepodařilo. Jako kdyby se ansámbl nemohl rozhodnout, jestli to bude sled absurdních epizod nebo snaha o realitu (jakkoliv ale pokroucenou). Pro mne je to tak na půl cesty. Realisticky to brát nemůžu, protože takhle se ani muži, ani ženy nechovají a na absurdistán je to zase celé takové uhlazené a pěkné. No, škoda...

Dopředu předešlu pár věcí. Nemám problém s vírou a ani s filmy o víře či náboženském přesvědčení. Existuje spousta krásných filmů, které ve mne rezonovaly (Mlčení, Kněz, Pokání, Ježíš z Montrealu...) i přesto, že bych sám sebe označil za tak trochu nahlodaného agnostika. Knižní předloha, kterou jsem četl pár let před shlédnutím filmu, mě nijak neohromila, ale rozhodně mě nijak neiritovala a na pár místech mě donutila k přemýšlení nad schématy a věcmi, které přesahují lidskou existenci. A tak jsem téměř bez předsudků zasedl k obrazovce. Dále se tedy pokusím hodnotit film a jeho zpracování, nikoliv myšlenky, které předloha a částečně i toto dílo obsahuje. První třetina filmu (v knize slušně řemeslně vystavěný thriller o únosu nezletilé dcery) vyznívá jako epizoda z libovolného politicky korektního a laciného amerického seriálu. Vše tak nějak nevzrušivě plyne, napětí se moc nedočkáme a ani režijní podání neumožňuje hercům, aby se předvedli. Zlom nastává s příchodem do chatrče. Zbývající dvě třetiny filmu jsou náboženským traktátem (protože o náboženské či "nedejbože" filosofické eseji, které točili třeba Abuladze či Tarkovskij vůbec nemůže být řeč), který je vyveden tak, aby jej pochopil každičký tvor na naší zeměploše a patřičně dokolorován v živých barvách, až vám oči přechází. Vizuálně je to pro mě za hranicí vkusu a kýčovou estetiku nemůže ospravedlnit ani to, že by se mohlo jednat o ráj, či domovinu boha. Pokud odhlédnu od vizuálu, pak se kýč a limonádová poetika objevuje i v mizanscéně a ve způsobu, jak se postavy chovají v běžných situacích (neustále se uchichtávají, překypují rozšafnou náladou, špičkují se a pláčou, jak se to scénáristovi hodí). Byla-li první třetina nic moc, tak zbytek je na můj vkus vyloženě špatný...a dlouhý. Všichni doma, psa nevyjímaje, usnuli a někteří dokonce vícekrát v průběhu filmu. A na závěr si neodpustím jedno ideové pozastavení. Woody Allen jednou řekl, že celý problém s filosofií tkví v tom, že bezvadně funguje jenom na papíře. Důkazem toho je i scéna, kde hlavní hrdina odpustí pedofilnímu vrahovi své dcery. Jakkoliv chápu tezi, že bůh musí mít rád všechny své děti (bez výjimek), a výběrem vhodných situací a příměrů, mne může autor knihy i scénáře dohnat k přesvědčení, že má vlastně pravdu. Ale pak se zastavím a zapřemýšlím, jak je to v realitě. Jak neodpouštíme partnerům, protože nás podvedli, zlodějům, kteří nás okradli a rodičům či přátelům, kteří selhali... A jak pak máme odpustit vraždu nevinného dítěte. V tuhle chvíli jde zřejmě racio stranou a nastupuje víra. Žel, v takové míře, abych pochopil vyznění celého filmu, jí neoplývám.

1,5* Naprosto zbytečný film. O to smutnější je, že ten film není úplně hloupý. Jen bezradný. Scénárista a režisér se jaksi nedokázali dohodnout, natočí-li poctu Starcům na Chmelu, jejich remake, nebo moderní limonádovou love-story ve stylu Hříšného tance (ovšem přenesenou na český píseček a do současnosti - ovšem s naprosto anachronickými citacemi ze Starců na chmelu). Asi žádná z těchto tří variant by neměla opodstatnění v současné době, už jen proto, že samotní Starci ještě nijak výrazně nezestárli, abychom je museli upgradovat, ale co už... Nakonec výsledek připomíná nefunkční směsici všech výše uvedených variant, kde nemohou zazářit ani herci, kteří by mohli (Polívka) a kupodivu ani hudební skladatelé (Malásek), o choreografii raději nemluvě. A naprosto pak nechápu náhodně řazení jednotlivých tanečních čísel, které nemá gradaci a je naprosto nelogické (viz zařazení celého tanečního čísla na píseň Bossa Nova hned dvakrát za sebou a to s odstupem sotva dvaceti minut.) Jak říkám, je to bezradné, nelogické, pomale plynoucí a tu a tam mile poetické. Škoda.

3,5* Subjektivně nejlepší deska od the WHO posloužila chlapům z kapely coby předloha pro stejnojmenný film. Album je to jistě pětihvězdičkové, hudba, texty a muzikantské výkony par excellence. A možná právě proto jsem od filmu očekával o malinko víc, tedy hlavně muziky (protože písně z alba se objevují spíše v útržcích a k dokreslení atmosféry). Ale odpoutám-li se od nesplněných očekávání, mám před sebou kvalitně natočený film - drama, poměrně barvitě popisující mládež v šedesátých letech (a to konkrétně subkultury the MODS versus the Rockers). Dobré herecké výkony, skvěle vybraní herci a tu tam se zableskne i výtečná hudba od kluků z the WHO. Není se čemu divit, že právě v těchto chvílích, kdy se obraz snoubí s emotivní hudební složkou, je film nejpřesvědčivější.

2,5* Tak předně k tomu, co tenhle film není. Rozhodně to není italská sága, či telenovela a už vůbec ne pseudointoušské rádobyumění, jak tu někteří uživatelé píší. Na telenovelu je to málo dryáčnické, pomalé a příliš dobře zahrané. Na film, který si hraje na umění je zase ten příběh příliš všední, neokázalý a málo experimentální. Co tedy vlastně Ozpetek, kterého si jinak velmi vážím, servíruje divákům v Saturno Contro? Bohužel posmutnělou variaci na na svůj zřejmě již nedostižný film Le Fate Ignoranti. Film, který je v mé top ten, ne-li top five. Jenže na rozdíl od výše zmíněného filmu, Saturn postrádá hloubku, nakažlivé emoce napříč celým spektrem, které by diváka pohltily a především přesah, kvůli kterému jsem si některé Ferzanovy filmy zamiloval. Takže nakonec nakonec tu máme jen zručně připravený výluh z již jednou extrahovaného čaje, jehož konec je trochu natrpklý, protože doba extrakce byla zatraceně dlouhá (hlavně poslední třetina). Jistě, je to průměrné...ale na rovinu, pseudointoušské "l'art pour l'art"? Nebo snad telenovela? Kdeže... To jen strýček Ozpetek měl zrovna špatný den.

4,5* Tušil jsem, že to bude dobré, protože s herci jako McDormand, Harrelson, Dinklage a Rockwell prostě nemůže vzniknout špatný film. Ale nejen skvělé herecké výkony dělají film. Bravurní scénář Martina McDonagha a přesná režie, která umí nenásilně skloubit prvky dramatu, komiky a napětí, jsou to, co povyšují tuhle skládanku o zármutku, vině, spravedlnosti a odplatě nad průměr. Hra s divákem a podvratné vyústění filmu mě bavilo, stejně tak jako jadrná mluva hlavní hrdinky, která by jako z oka (lépe řečeno z úst) vypadla postavě Stelly v podání Olympie Dukakis z filmu Místy oblačno (Cloudburst), který tímto taktéž vřele doporučuji!