HakuTheDeadBoi
komentáře u knih
Hledám přítelkyni pro konec světa
Tiffanie DeBartolo
Neuvěřitelné podmanivá.
Literárním stylem bůhvíjak nevyčnívá, i když je napsaná inteligentně, čtivě, oba protagonisté jsou prostě takoví, že každý by si je zamiloval...
Ale ten konec, o kterém víte, že nastane, a přece vás to ukolébá, abyste doufali, že třeba ne...
Inteligentní love story, která člověku připomene jeho vlastní díry v duši. Bohem vyhloubené díry v duši.
Doručovací služba čarodějky Kiki
Eiko Kadono
Trochu jiné než film, ale zábavné. Je to kniha pro děti, takže je přímočará a nezáludná.
Mně se ilustrace velmi zamlouvají, naopak jsem rád, že se to moc nepodobá skvělému filmu od Studia Ghibli, protože ta kniha stojí sama o sobě, není to doplněk filmu, a jako taková by na filmovou adaptaci ideálně vůbec odkazovat neměla.
Program pro přeživší
Chuck Palahniuk
Docela fajn, snaží se to být neotřelé a novátorské, asi bych ubral, ale v patnácti se mi Palahniuk zdál strašně cool, tak jsem se si dal tuhle knihu znovu a zjišťuju, že Palahniuk je trochu přeceněný, a že není tak strašný, jak jsem si myslel.
Neználek ve Slunečním městě
Nikolaj Nikolajevič Nosov
Už je to dlouho, co jsem ji četl (víc jak dvacet let), každopádně tehdy mi velmi učarovala. Snad ten pocit přežije i první čtení dospělýma očima.
Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
Tak z téhle knihy jsem si fakt sedl na zadek.
Téměř kyberpunkový příběh v jednom světě (šifry a kódování, tajní agenti, boj korporací), skoro až kafkovská fantasy v tom druhém.
Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, jejíž prostředí je tak poutavě navržené a vyobrazené, že skoro až cítím, že se tam nacházím s nimi. V případě Konce světa to platí absolutně. Doteď vidím město za Zdí tak jasně, jako kdybych je právě četl, a nejspíš se tam brzy zase vrátím.
Co mě zaráží, je právě kyberpunkovost zápletky v prvním světě. Rok 1985, kyberpunk existuje v USA nějaké tři roky, Neuromancer vyšel rok před Koncem světa, i když je pravda, že Gibson viděl zrod budoucnosti právě v Japonsku.
A Murakami, který rozhodně není autorem čisté science fiction, musel být osvícen nevím kým, že dosáhl atmosféry, o kterou se tematická sci-fi scéna teprve pokoušela.
Touto knihou se Murakami dostal na seznam velmi oblíbených autorů.
Prsa a vajíčka
Mieko Kawakami
Cizí a trochu podmanivá, protože japonská žena je pro českého muže poněkud neprobádanou látkou.
Mieko Kawakami ale píše velmi poutavě a seznamuje čtenáře s problémy, kterým čelí v Japonsku svobodná žena (o některých ale raději nemluví, ty by se pak hodily spíš do knih Rjú Mirakamiho), navíc žena, která chce odnosit a vychovat dítě naprosto sama.
Nejednou mě napadlo, jak málo porozumění a ochoty pomoci chybí mezi lidmi, a to nejen v Japonsku, a tak vyrábíme problémy a překážky pro ostatní tam, kde by stačilo prostě jen nechat ostatní na pokoji či jim jen trochu usnadnit cestu.
Snad abychom se o vlastní nepovedené životy mohli podělit s nimi.
Velmi zajímavý pohled do cizího světa, který ukazuje i ty problémy, se kterými se čtenář na vlastní kůži nesetká.
Paprika
Jasutaka Cucui
Tak tohle byla absolutní pecka. Chaotické, snové, vědeckofantastické, bizarní, správně úchylné, ujeté, mysteriózní, hororové, a mnoho dalšího.
Existuje i výborné filmové zpracování od Satošiho Kona, které se sice příběhem v mnohém odchyluje, ale vizuálně splňuje mou představu do puntíku.
Hvězdný prach
Neil Gaiman
Milé, poutavě napsané a trochu přímočaré. Má první zkušenost s Gaimanem, která mě ale nepřesvědčila o tom, že bych měl autora nějak blíže prozkoumat, tím spíš, že jej obestírá pověst naprosto geniálního spisovatele.
Brousím si zuby na Nikdykde (minimálně pro srovnánáví s Králem Krysou od Miévilla), tak ta snad má očekávání naplní.
Dobrá znamení
Terry Pratchett
Taková celkem vtipná jízda, otisk Pratchetta v tom vidím, ale přesto mám pocit, že tomu něco chybělo.
Seriál jsem neviděl, někdy na něj ale dojde.
Písečná žena
Kóbó Abe
Zprvu trochu obtížné se začíst, potom příjemně kafkovské. Strašně tíživé, plné bezmoci, zoufalství a hlodající naděje, která nedochází naplnění, ale co kdyby přece jen...
Konec je pak plivancem do tváře, ale tak se to možná zdá nám, lidem žijícím v relativně neomezené svobodě možností, které nesvazuje režim, ekonomika a ani kultura, protože Češi na sebe nekladou příliš závazků a povinností a nejsou otroky kultury, v níž se narodili.
Japonci to nejspíš mají velmi odlišné.
Vetešnictví pana Nakana
Hiromi Kawakami
Bavilo. Malé epizody, zdánlivě banální, podané skoro až lyricky.
Na autorku jsem narazil úplně náhodou, když jsem hledal knihy od jiné Kawakami jménem Mieko.
Určitě mám v plánu prozkoumat další knihy této Kawakami.
Nebe
Mieko Kawakami
Mieko Kawakami se čte doslova jedním dechem.
Téma je ale hrozné, na čtenáře dýchne hloubka zoufalství. Nejhorší je střet dvou odlišných pohledů: Kodžimové, která vidí v šikaně mystický smysl, a jednoho z agresorů, který nevnímá oběti ani jako lidi s nějakou identitou, doslova z nich dělá jen boxovací pytle, které prostě zrovna byly po ruce.
Nedokážu si rozhodnout, co je horší: jestli si to zasloužit něčím, čím jsem, nebo se stát obětí jen proto, že svou neschopností se ubránit jsem příležitostí, jako čouhající peněženka náhle udělá v člověka kapsáře.
Neměl bych takové knihy číst, jsem poněkud citlivý na bezmoc a utrpení lidí, a prožít tenhle úděsný příběh mě stálo dost sil, přesto nelituju.
Exit West
Mohsin Hamid
Exkurze do jiného prostředí. Dokud jsme byli na Blízkém východě, bylo to celkem zábavné, jakmile protagonisté migrovali, kniha se stala chaosem, který nic moc nevysvětlil, postavám ani tomu, co se děje, jsme příliš neporozuměli.
Možná je to záměr, možná jsem si z toho měl odnést právě ten pocit cizosti a nepochopení, ale literárně to moc nefunguje.
Egyptologové
Kingsley Amis
Velmi vtipné a hravé. Autoři rozehráli skvělou hru party týpků, která pro své zálety vymyslela dokonalý systém alibi – zoufale nudných egyptologických přednášek – a nachází zálibu nejen o onom zanášení, ale zejména v samotných intrikách a tajnůstkářství.
Poslední třetina knihy (televizní rozhovor pro BBC) je velmi dlouhý sebepoškozující pocit známý jako secondhand embarassment.
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Pýcha a předsudek mi učarovala. Intriky a faleš, glosované s trochou zdravého cynismu a ironie, složité charaktery, mívající "veřejnou" a "soukromou" tvář. Vlastně se nic moc neděje, protagonisté se jen schází, intrikaří, lžou, plánují, manipulují, svádějí a všelicos namluví.
Naprosto dokonale čtivé a strhující, inteligentní, se zajímavými protagonisty (zejména těmi ženskými, poutavých ženských postav je, zejména teda v převažující muži psané literatuře, nedostatek), i když nakonec asi trochu předvídatelné.
Rozhodně jedna z nejčtivějších klasik vůbec.
Dívka jménem Sus
Jonas T. Bengtsson
Těžko říct, co si o téhle knize myslet.
Přečtená skoro na jeden zátah, taky je dost krátká, ale stejně mi něco chybělo. Kniha o naprosté beznaději, o předurčenosti lidí z ghetta k životu v ghettu.
Největší zklamání je asi nerozehraný vztah mezi Sus a tajemným muzikantem, ale hádám, že to tak bylo schválně. Já sám bych něco nadějného na konci uvítal, možná jen nerozumím severské realitě.
Peklo
Jasutaka Cucui
Cynické a velmi vtipné, ale strašně nepřehledné. Nakonec ani nemůžu říct, že jsem to pochopil, a je to má nejméně oblíbená kniha od Cucuiho, každopádně přečtení nelituju.
Dny v knihkupectví Morisaki
Satoši Jagisawa (p)
Hrozně milé a odpočinkové, i když snad trochu ploché. Možná jsem čekal trochu víc, každopádně druhá část mě dost (ale až tak zase ne) citově pochroumala.
Obálka je absolutně boží, proto jsem se ujal vlastnictví jednoho výtisku hned, jak kniha vyšla.
Superpozice
Kat Kaufmann
Zajímavé, trochu depresivní, se spoustou protivných postav, které se k životu staví prostě a priori odmítavě a dekadentně.
Sem tam i docela čtivé, místy jsem se musel prokousávat.
Tajný život knížete z Musaši
Džuničiró Tanizaki
Doporučeno blízkou kamarádkou.
Samotný děj se táhne velmi pomalu a nikam nespěchá, naproti tomu na čtenáře prší detaily, všechno si může osahat, prohlédnout.
Čte se samo, kniha sice nebuduje moc napětí, ale umí poškádlit trochu jiný druh zvědavosti, takže než se člověk naděje, je na konci, který se ale zdá poněkud uspěchaný, jako kdyby autora už nebavilo pokračovat dál, či dospěl do místa, na kterém mu už nezáleželo, protože to, co chtěl, již pověděl.
Svým způsobem ale fascinující.